Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 25



Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í

můžeš / číslo 4 - 2011

SLOUPEK

Daniely FILIPIOVÉ

Ach ti architekti…

Téma bezbariérovosti je obsáhlé, velmi va-

riabilní avětšinou čtenářů Můžeš nesmírně

vnímané. Troufám si říci, že zpohledu

přístupnosti měst ajeho objektů většinou

negativně.

Zajímavým příkladem odpovědi naotázku proč

je zkušenost zjedné pražské neziskové organi-

zace, která provozuje denní stacionář pro děti

svelmi těžkým postižením, většinou skombino-

vanými vadami. Požádala mě, abych pomohla

jako „bezbariérový“ konzultant projektu

nového centra, nakterý se jim téměř zázračně

podařilo sehnat nemalé finance. Nejen proto,

že stouto organizací spolupracuji již mnoho let

ajejí práci znám avím, že ji dělá dobře, jsem

ráda vyhověla. Všech, kdo si vyžádají vtéto ob-

lasti konzultaci, si totiž nesmírně vážím amám

znich obrovskou radost.

Nadomluvenou schůzku přišli kromě zástup-

ce neziskovky aotce jednoho zklientů dva

čerství absolventi Fakulty architektury ČVUT.

Jako každý, kdo má vruce čerstvý diplom,

byli oba velmi sebevědomí: „Teď světu ukáže-

me, co vnás je! Le Corbusier má nástupce!“

Seznamovala jsem se snávrhem avyptá-

vala jsem se nazcela zásadní věci, alespoň

podle mého názoru. Proč je vstup doobjektu

(novostavby!) přes parkoviště azásobovací

dvůr vjednom, ato podivnou rampou, když

terén umožňuje vytvořit přirozený, příjemný,

ahlavně důstojný příchod kobjektu? Zda

jim jejich řešení připadá správné? Zda návrh

našikmou podlahu kvyrovnání terénní ne-

rovnosti vzádveří, které slouží ikpřezouvání

ajako šatna, myslí vážně? Poodpovědích do-

provázených velmi suverénním projevem obou

mladých absolventů jsem se zeptala, zda jim

něco říká bezbariérová vyhláška č. 398/2009

Sb. Oběma se výraz tváře během vteřiny změ-

nil. Jaká vyhláška?! To jsme naškole neměli

nebo jsme možná chyběli… Vsemestrálních

pracích to ponás nikdo nechtěl!

Odkázala jsem je nasvé webové stránky, kde

najdou jednak uvedenou vyhlášku, ale imou

publikaci Projektujeme bez bariér, která

je určena zejména projektantům. Nadalší

schůzku přišli dva úplně jiní lidé. Pochopili,

že byť mají studium architektury zasebou,

mají se stále co učit.

Poučila jsem se ijá. Zkontaktovala jsem Čes-

kou komoru architektů aFakultu architek-

tury, ajestli vše půjde tak, jak se to rýsuje,

mohla bych být konzultantem studentských

prací. Tak všem, kteří mají nějaký ten han-

dicap, držte palce, ať to vyjde. Je to sice běh

nadlouhou trať, ale jednou se už konečně

začít musí. Ato tam, kde je to nejvíce potře-

ba. Tam, kde vyrůstají noví tvůrci prostředí,

vekterém se pohybujeme. Architekti.

Autorka je senátorka

osobnosti člověka vmezilidských vztazích.

Ať se nám to líbí nebo ne, člověk se neustále

poměřuje se svým okolím. Pokud si tedy

neustále připadáte jako outsider, jakou si

můžete vytvořit sebeúctu? Obávám se, že

skalní přívrženci integrace tohle hledisko

přehlížejí.

Vnímají především pozitivní aspekty, kte-

ré bezesporu existují. Přítomnost spolužáka

spostižením učí ostatní empatii, toleranci

atd. Samo dítě sedící třeba navozíku se

však kvůli svým omezením zákonitě dostává

dosituací, které mu nemusí být příjemné.

Naproti tomuprostředí, kde ostatní řeší

podobné problémy, je postránce rozvoje osob-

nosti mladého člověka úplně jiné. Nejenže si

může osvých problémech popovídat slidmi,

kteří ho budou chápat, ale především má šanci

se sostatními plnohodnotně poměřovat.

Nepokládají vlastně zarytí

přívrženci integrace nechtěně

některé děti naoltář vyššího zájmu

zušlechtění společnosti?

To bych si určitě netroufl říci. Znám osobně

řadu ztěch lidí avšichni mají upřímné

adobré důvody, proč svým postojům věří.

Ostatně ona asi ani není jiná cesta. Čtyři-

cet let se tady akcentoval speciální přístup

asegregace.

Logickou reakcí je vychýlení pomyslného

kyvadla dozcela opačné polohy. Myslím, že

dnes už se to ale zase začíná vracet austalo-

vat vnějakém rozumném středu. Začínáme

si uvědomovat, že jsou zde různé vzdělávací

možnosti, aje narodině zvolit pro dítě opti-

mální variantu.

Vnímají to tak irodiny vašich žáků?

Opravdu berou studium vJedli jako

optimální variantu? Nebo pozorujete

ijistý prvek zklamání? Nešlo to jinak,

tak se spokojíme sJedlí…

Zjednoho našeho průzkumu vyplynulo,

že velkou roli hraje, co tomu řekne okolí.

Rodiče se ocitají pod tlakem, jak vysvětlí

ostatním, že jejich dítě chodí doJedle. Proč

není vběžné škole? Působí to naně mnohdy

tak silně, že se snaží dokonce tajit docházku

svého potomka dospeciálního zařízení.

Celospolečensky panuje názor, že integrace

rovná se dobro, vše ostatní je zlo. Takže rodiče

se mají jakoby přiznat kešpatnému rozhodnu-

tí. Navíc si tím sami připadají jiní. Když vaše

dítě chodí doběžné školy, tak přece ivy jste víc

„normální“. Kvůli tomu se nikdo kJedli hrdě

nehlásí. Ikdyž někdo potichu přizná, že až

unás se dítě začalo krásně rozvíjet, dosvěta to

vytroubit nedá.

Více nawww.muzes.cz

JAN PIČMAN

přišel do

Jedle v roce

1994, kdy se

integrační

vlna teprve

rozbíhala.