Strana 13
Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í
omísto nepřipravené načlověka shandica-
pem. Kvůli bariérám fyzickým inázorovým.
Jak se o to dítě staráte?
Právě tady začaly obavy, jestli někdo nemů-
že zpochybnit schopnost maminky sposti-
žením pečovat osvé dítě. Tchyně dávala
najevo, že ona se odítě postará lépe. Pod
zástěrkou pomoci začala pomalu přesouvat
péči nasebe. Napomáhalo jí vtom bariérové
prostředí. Novorozence akočárek snesete se
schodů oberlích opravdu těžko. Navíc ka-
marádky vpráci tchyni poradily vzít dopéče
Petru isdítětem. Vrcholem toho bylo, aby
si celou záležitost naúřadech Petra sama
zařídila. Když se svěřila partnerovi, nevě-
řil vlastním uším. Začaly plány nazískání
vlastního bytu. Vrámci žádosti opřidělení
obecního bytu přišla našetření mladá úřed-
nice ze sousedství. Ta přiživila pocit strachu
svými otázkami.
„Jak vy se vtomhle prostředí dokážete
odítě starat?“ Petra pochopila, že chce
doPrahy. Přesvědčila ipartnera azacenu
velkých finančních nákladů se vhlavním
městě uchytili. Bohužel stín obav zcela
nezmizel.
Přestože peněz se často nedostává, bojí se
zažádat oněkteré dávky, aby se úřady ojejí
situaci moc nezajímaly. „Nejprve jsem se
bála ioinvalidní důchod. Chtěla bych totiž
jít pracovat. NaČeské správě sociálního za-
bezpečení mě uklidnili. Důchod mi zůstane
ipři práci. Což je štěstí, protože bez pořád-
ného vzdělání bych asi nevydělala víc.“
Příspěvek na péči
Zavětší zádrhel Petra považuje příspěvek
napéči. „Sdůchodem už nikdo nic nepře-
zkoumává, ten beru odosmnácti. Jenže
upříspěvku napéči přijde šetření aztoho
mám strach. Co když si někdo řekne: Tahle
chce peníze, aby se oni někdo staral? Tak
jak se chce sama starat oděti?“
Přitom určitá pomoc by Petře určitě přišla
vhod, protože spřibývajícími léty častěji
něco bolí ahodně zaměstnaný partner není
vždy poruce. „Někdy bolí doslova každý
krok. Myslím, že kolena jednou vypově-
dí službu askončím navozíku. Zatím to
však zvládám,“ dodává odhodlaně. Ojejí
houževnatosti svědčí ifakt, že při prvním
těhotenství chodila několik týdnů snalome-
nou nohou.
Není jediná
Příběh paní Petry je trochu extrémní, ale
řada lidí spostižením má také podobné
obavy. Týkají se hlavně finančních záleži-
tostí. Zaměstnanci mlčky trpí machinace
sdotovanými platy, protože nechtějí přijít
oto, co berou. Někdo se bojí sportovat či
cestovat, aby nepřišel odávky, protože by
mohl být shledán moc zdravým. Další mají
obavy zlidské závisti audání úřadům, že
své postižení zveličují. Tak by se dalo pokra-
čovat. Něco ztoho jsou důvody pochopitel-
né, jiné úsměvné nebo zarážející. Mají však
opodstatnění?
Sdůchodem už nikdo nic nepřezkoumává,
ten beru odosmnácti. Jenže upříspěvku
napéči přijde šetření aztoho mám strach.
Pohled expertky
Petřin příběh jsem pověděl psycholožce
aporadkyni pro koncepci sociální politiky
PhDr.Běle Hejné. Ta se podle svých slov
nikdy zadlouholetou praxi voboru sociální
péče nesetkala spřípadem, kdy by nějaký
úřad zpochybnil rodičovské kompetence
člověka stělesným postižením. „Víte, ta-
kové rozhodnutí by mohl udělat jen velice
špatný nebo nezkušený sociální pracovník.
Podle mého názoru není důvod kobavám,
ikdyž Petře rozumím. Kdyby přece jen
problémy sjedním konkrétním úředníkem
nastaly, dnes už se má občan kam obrátit
pro nápravu.“
Podle doktorky Hejné je podstatou
sociální péče podpora přirozeného fungo-
vání, nikoliv dělat nešetrné zásahy zvenčí.
Tímto směrem jde ivzdělávání sociálních
pracovníků. Díky tomu se radikálně změnila
situace oproti dobám před dvaceti lety. „Ro-
dičovství je přece ovztahu, nikoliv otom,
jestli dokážu dítě vždy azavšech okolností
stoprocentně obstarat. Příspěvek napéči má
posilovat autonomii jedince. Třeba iproto,
aby mohl být dobrým rodičem. Nemůže se
naopak stát důkazem zpochybňujícím něčí
schopnosti.“
můžeš / číslo 4 - 2011
PODLE PANÍ PETRY se
už vjejích dvaatřiceti
letech projevuje „únava
materiálu“. Především
kolena občas bolí a schody
čím dál častěji raději obejde
velkým obloukem.
Starší dcera jí už však
začíná být oporou,
takže může šetřit síly.