Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 7

7

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Je únor roku 2015. Po náročné ob-

hajobě diplomky přechází šesta-

dvacetiletá studentka Vysoké školy

ekonomické tramvajové koleje na

pražské Florenci. Rozhlédne se do-

prava, vykročí, a z levé strany do ní

narazí tramvaj. Tuny kovu drtí štíhlé

tělo, nezadržitelná energie ničí mla-

dý organismus. Později řekne jedna

z lékařek, že pravděpodobnost pře-

žití byla skoro nulová. Záchranná

služba převáží bezvládnou dívku do

nemocnice a zde se upřesňuje dia-

gnóza – traumatické poranění moz-

ku, zlomená levá stehenní kost, další

poranění po celém těle. Ještě před

hodinou krasavice s postavou ma-

nekýny, nyní bezvládný člověk v kó-

matu, připojený na přístroje…

CO DOKÁŽOU JEN MAMINKY

Zatímco těžce zraněná Michala neví

o světě, z Itálie, kde žije se svým

novým partnerem, okamžitě při-

jíždí její matka. Společně s druhou

dcerou Petrou tráví hodiny a hodiny

u zraněné a pokoušejí se o bazální

stimulaci, pokoušejí se spolu s lékaři

stokrát a tisíckrát poskytnout těž-

ce postiženému organismu, hlavně

mozku, podněty k návratu do oprav-

dového života.

Paní Dana říká: „Chodíte do nemoc-

nice každý den, jste tam stále… Mluvíte

na ni, hladíte ji, neustále jí připomínáte,

že jste s ní. Hledáte každý sebemen-

ší náznak, že opravdu žije, že zarea-

guje, že se probudí…“ Ale kóma trvá.

Předlouhých šest tý dnů není jasné, zda

zraněný mozek obnoví své funkce.

Pak se Michala probudí, ale nemluví,

nechodí, s maminkou a sestrou ko-

munikuje pouze jednoduchými gesty.

Koncem dubna ji převážejí do re-

habilitačního ústavu v Kladrubech.

A to samo byl velký signál – kdyby

nebyla reálná naděje, jaký smysl by

měla rehabilitace? Tam maminka

byla také s ní a viděla zřetelná zlep-

šení. Po týdnu v rehabilitačním zaří-

zení začala dcera mluvit. Celodenní

přítomnost nejbližšího člověka a re-

habilitační cvičení postupně odstra-

nily hadičky na dýchání a výživu.

Michala se pohybuje jen na vozíku

a paní Dana jí pořád zdůrazňuje: „Po-

dívej se kolem, ty máš ruce i nohy,

máš nepoškozenou míchu, takže se

jednou zvedneš a budeš chodit!“

Dnes už je to jen vyprávění, ale

tehdy? Kde vezme člověk tolik síly,

aby ve zdánlivě beznadějné situaci

pomáhal svému dítěti a ještě se sám

nezbláznil? „V prvních dnech jsme

s druhou dcerou prostě začaly re-

konstruovat byt. Nové podlahy, ná-

bytek, vymalování. Potřebovaly jsme

zaměstnat samy sebe něčím jiným

než strachem o Míšu. Možná je to

divné, ale i to nám pomohlo najít sílu

na druhý den. Nesmíte se propad-

nout do vlastního smutku, přidávat

k situaci, kterou prožíváte, ještě dal-

ší pesimismus. Také jsem věděla, že

Míša je už odmalinka silná, dokázala

si vždycky prosadit svou. A tato moje

zkušenost se potvrdila. Zakousla

se do rehabilitace a dnes už chodí,

i když zatím s francouzskou holí.

Věřím, že i školu úspěšně dodělá.

A když ne? I bez inženýrského titulu

může přece krásně žít.“

MICHALA SE NEBOJÍ

Studium účetnictví na vysoké škole

jistě na první pohled nepatří k atrak-

tivním oborům. Ale na druhé straně

víme, že specialisté tohoto oboru

se řadí i ve velkých společnostech

k úctyhodným manažerům. Proč si

Chodíte do nemocnice

každý den, jste tam

stále… Mluvíte na ni,

hladíte ji, neustále jí

připomínáte, že jste

s ní. Hledáte každý

sebemenší náznak,

že opravdu žije,

že zareaguje,

že se probudí…