Strana 13
13
levizních obrazovkách – dálnice,
uprchlíci, případně „všeci kradú“.
Ale v této zemi žije i přes tři sta ti-
síc příjemců příspěvků na péči. Kdy
o nich slyšíte? Jen když si nějaký
hlupák vzpomene, že je to moc,
a měli bychom se jim tedy podí-
vat na zoubek. Máme hory nových
a nových zákonů, ale osvědčené ko-
munitní plánování, které by detail-
ně zmapovalo opravdové potřeby
v krajích, povinné není. Systém jde
naproti lidem s fyzickým postiže-
ním nebo nemocí; ti ostatní, jejichž
problém není na první pohled vidět,
mají trochu smůlu. Takže nějakou
pomoc poskytne a nejraději je pošle
do invalidního důchodu, aby o nich
už nejlépe nikdy neslyšel. Mimo-
chodem – v Evropě jsme na prvním
místě v počtu invalidních důchodů.
Systém tedy nemůže být nastaven
správně. Takhle stojí nejen mnoho
peněz, ale především vyhazujeme
z okna zkušenosti a dovednosti
lidí, kteří by ještě mohli být užiteč-
ní. S tím vším bojuji, pořádám sly-
šení, doslova otravuji ministry, ale
těch pár kolegů, kteří problém znají
a mají stejné názory, zatím nestačí.
Proč? Neumíte se domluvit na
potřebě zásadní proměny sociální
politiky?
My se hlavně v této zemi neumíme
domluvit na úplně zásadních věcech
– čím má republika být, čím se má
hlavně živit, jaké civilizační cíle si po-
staví, co čekáme od vlády, od veřej-
ných institucí, od občanů. To nejsou
abstraktní disputace. My nutně po-
třebujeme celospolečenskou dohodu
o smyslu našeho života v této zemi.
Teprve pak můžeme vědět a vidět,
jaká má být hospodářská politika,
jaká zahraniční politika, jaká politika
vzdělávací, jaká sociální. Ovšem do
takové vážné rozpravy se skoro ni-
komu nechce. Asi proto, že by neměl
co říci. Takže raději vznikají nejrůz-
nější „dobré nápady“. Jednou něco
zrušíme, pak něco založíme, jednou
přidáme těm a ubereme oněm. Vy-
padá to, že politici se nezastaví! Je-
nomže oni by se právě měli zastavit,
podívat se po krajině našeho života
a začít tím nejdůležitějším.
Nemáte na mnohé politiky moc
dobrý názor. Přesto jste znovu
kandidovala…
Právě proto.
Vaším velkým tématem je také
obchod schudobou…
Jde o miliardy. Státní příspěvky končí
v kapsách tzv. podnikatelů, kteří pro-
vozují ubytovny a jiná v zásadě ne-
uvěřitelně zanedbaná zařízení. Kolik let
se o tom mluví! Přitom právě sociální
bydlení je na západ od nás propraco-
vané, mechanismy jsou vyzkoušené,
postupy státu i místních samospráv
doslova tisíckrát vyzkoušené. U nás
vedeme letitou diskusi, máme na stole
nějaký návrh zákona, ale bojím se, že
obchodníci s chudobou si ještě dlouho
budou mastit kapsy.
Máte letité zkušenosti svedením
neziskové organizace. Jak se
mění život těch, kteří se často za
nevelké peníze starají opotřebné,
postižené, seniory…
Myslím, že je postupně uštveme.
Chceme od nich i cit, i čím dál vyšší
kvalifikaci, ale nakládáme na ně také
více a více administrativních povin-
ností. Kontrolujeme je velmi přís-
ně, honíme je kvůli každé prkotině,
nakládáme jim nová a nová hláše-
ní. V zásadě jim nevěříme, neustá-
le je podezíráme kdoví z čeho. Tak
je postupně umoříme. V sociálních
službách nikdo nezbohatne. Přesto
jsou podezřelí. Bez nadšení a silné-
ho emotivního náboje ale sociální
služby nebudou. Už jsem říkala, že
potřebujeme vizi. Do ní také patří
důvěra k občanům, prostor pro jejich
samostatná rozhodnutí, pro čestné
slovo místo hlášení s deseti razítky.
Říkala jste, že nám chybí vážná
rozprava onaší zemi. Bojíme se jí?
Spíš jsme po generace zvyklí, že
o nás rozhodují jiní. Bojíme se odpo-
vědnosti za svá vlastní rozhodnutí.
Na místech, kde jsme, potřebujeme
odvahu přinést pozitivní řešení, po-
zitivní příklady. Postavit se lavině
špatných zpráv a poraženectví. De-
bata o vizi musí být plná důkazů, že
můžeme být lepší, i když zatím třeba
jen v jednotlivostech.