Strana 23
Kdo je Martin Kuriš
MgA. Martin Kuriš, Ph.D., malíř, řezbář, vysokoškolský
pedagog. Vystudoval AVU apozději také mimořádné studium
na KALD DAMU – scénografii.
Vedle výtvarné činnosti ve svém ateliéru vPříbrami
uVerneřic vyučuje na Fakultě umění adesignu UJEP vÚstí
nad Labem.
Více na www.kuris.cz
23
ry, symbolické či lehce ironické. Na
začátku nového tisíciletí se přidala
nová rovina výtvarného vyjádření –
dřevořezba. Všední, lidsky jímavá té-
mata. Olšové, lipové a dubové sochy
jsou dělané se stejnou řemeslnou
znalostí jako v renesanci, za pomoci
dlát, z jednoho kusu dřeva.
NÁVRATY NA SEVER
Návštěva ve výtvarníkově ateliéru
byla příjemná, ale pro krátkost času
jsme v dialogu nestačili dojít hlouběji
k pramenům jeho povahy. Pobyli jsme
s pohostinnou osobností, jež dělí svůj
čas mezi rodinu, tvorbu a také peda-
gogickou činnost. Půjčila jsem si pro
přesnost slova z jednoho kunsthisto-
rického textu: „S rozhodnutím usadit
se s celou rodinou v tomto tak trochu
bohem zapomenutém koutu, pod
Bukovou horou, souvisí dobrovolné
přijetí poněkud asketického způso-
bu života. Autor působil pedagogicky
v nedalekých Verneřicích a stále vyu-
čuje na fakultě v Ústí nad Labem. Tato
volba akcentuje jeho vlastní umělec-
kou mytologii a vyjadřuje integritu
životního a tvůrčího postoje…“
Jak se vlastně výtvarník dostal až
pod Bukovou horu? „Odsud pochá-
zí moje babička, ta se sem dostala
v roce 1948 jako osídlenec po válce.
Nejsem z výtvarné rodiny, jen můj
dědeček byl truhlář. To v jeho dílně
jsem objevil první dláta potřebná
k řezbářství. V početné rodině mých
prarodičů vyrůstala i moje maminka.
Provdala se do Kutné Hory, kde jsem
se narodil já…“
„Moje výtvarná dráha začala až
v dospívání. Už v začátcích bylo moje
kresebné vyjádření figurální, k tomu
se připojily i bohémské sezony, které
jsem si odžil v Praze,“ definuje Martin
Kuriš krátce své počátky. Odmaturo-
val, pokusil se dostat na AVU, ale ne-
podařilo se mu to. Tehdy se vydal na
sever. Žil tady s minimem peněz. „Měl
jsem ale možnost toulat se po krajině,
maloval jsem. Po roce jsem byl na aka-
demii přijat, ale přesto, že jsem získal
Cenu Josefa Hlávky, na ta léta nerad
vzpomínám,“ přiznává. „Vrátil jsem se
po škole do toho kraje na severu, za-
čal jsem malovat a učil jsem na místní
škole. Udělal jsem si pedagogické mi-
nimum, jedno vyvažovalo druhé. Kus
krásného života, pak jsem přešel na
Pedagogickou fakultu a později na Fa-
kultu umění UJEP do Ústí nad Labem.
Moje manželka nastoupila náhodou
také jako učitelka na ZŠ ve Verneři-
cích, vzali jsme se a vychováváme
společně Anežku, Františku a Toníka.“
Otec, výtvarník a pedagog svá-
dí denně dilema mezi uměleckým
životem a odpovědností k rodině.
Musí vážit, co „ořezat“. „Rodina nám
vyšla,“ shrne, „ale je to boj! Tenhle
životní střet, který řeším, se potáhne
dál. Dilema – kdy se věnovat rodině
a kdy se uzavřít naprosto bezohledně
do ateliéru a věnovat se své práci?“
KŘEHKÉ PŘÍBĚHY
V ateliéru jsou deponovány rozměrné
obrazy s figurálními i krajinnými ná-
měty, které se odehrály nebo odehrá-
vají tam, kde výtvarník žije. Krajiny
jsou k mání hned za humny, promě-
ňují se jako na orloji ročních proměn,
jako z mrštíkovského Roku na vsi.
„Všechno se odehrává tady, tahám tu
inspiraci z okolí,“ vysvětluje. Cyklus
krajin v proměnách ročních období
maloval skoro tři roky. „Vím o téhle
krajině všechno. Víc se cítím v roz-
měrném formátu – jsou tady velké
louky a dům, hluboké lesy – mám
kolem sebe daleko víc prostoru než
Všechno, co dělám,
se vždy nějakým
způsobem promítá
do mé pedagogické
činnosti.