Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 27

27

fondu. Čas přípravy a samotného

psaní – tohle skóre je vždy vysoké ve

prospěch hodin přípravy. Samo psa-

ní je dost problematické citově, psy-

chicky, rozepsaný děj působí na člo-

věka každý den, když žiju postavami.

Petr mi také ohlídal sérii knih Holky

na vodítku, jde totiž o triptych týkají-

cí se drogové závislosti, gamblerství,

anorexie a bulimie, abych v textu ne-

měla faktické nebo odborné chyby.

Hotový příběh si vždy v počítači celý

přečtu já, pak k mé verzi nastoupí

odborník-supervizor. A je pro mne

velká věc, když nadšeně kývne.

Knížky jako Řvi potichu, brácho

(oautismu), Lentilka pro dědu

Edu (Alzheimerova choroba),

nebo Kluk apes (ovozíčkáři) ne-

postrádají humor. Domníváte se,

že tam ta tónina smíchu patří?

Jistě, taková záležitost se musí od-

lehčit, zvlášť když je určená dětem.

Neumím si představit, že by děj

knihy pro děti pojednával o Alzhei-

merově chorobě a byl depresivní.

Ovšem když už se jedná o psaní pro

dospívající kluky a holky, pak si do-

volím víc otevřenosti i kontrastů: tak

třeba v Útěku Kryšpína N. jde o pří-

běh kluka, který je téměř neslyšící,

má sluchadla. Je to prvotní příčina

jeho šikanování na škole v přírodě,

linka se odehrává v rámci jedné noci,

když Kryšpín utíká do temného lesa,

kde neslyší a téměř nic nevidí, ale cítí

se tam bezpečněji než se spolužáky,

kteří mu ubližovali.

Vaše knížky mají vždy velmi

přitažlivé vybavení ilustracemi.

Vtiráži se objevují jména jako He-

lena Zmatlíková, Eva Šedivá nebo

Denisa Wagnerová. Vybíráte si vy?

Když nakladatel souzní s autorem

i výtvarníkem, vždycky se to na

konečném výsledku pozitivně pro-

mítne. Já si většinou nechávám po-

radit, čekám, jaké jméno mi vybere

výtvarná redakce – má svou zku-

šenost a výběr se mnou konzultuje.

Výtvarník ovšem vždy pracuje sám

a já dostávám e-mailem jen náhle-

dy jeho ilustrací. Někdy bývám pře-

kvapená a jindy také nadšená; třeba

u knihy Řvi potichu, brácho, bylo

výtvarné vybavení skvělé a promyš-

leně vystihlo a podtrhlo útržkovitost

a mozaikovitost myšlení jednoho

z hlavních hrdinů, a také překrývání

a vrstvení jednotlivých motivů.

Jezdíte často na besedy sdost

těžkým batohem… Cestujete auto-

busem ivlakem za svými čtenáři.

Včem je taková autogramiáda

jiná? Aco dál, vnovém roce?

Podle mne spisovatel nemá sedět

doma; opravdu jezdím často a ráda

na besedy s batohem plným knížek.

Atmosféra setkání bývá daleko in-

tenzivnější, když si některou z mých

knížek vezmou malí čtenáři do ruky

a dostanou ji s podpisem. Batoh má

také jisté souvislosti s bariérami –

nerada vozím knihy v kufru na ko-

lečkách, protože reálná představa

překonání všech nástrah na cestě do

odjezdu vlaku, schůdky u autobu-

sů, bývá daleko složitější, než sama

zvládnu. A to si jdu po svých! Co ale

musí překonávat maminka s kočár-

kem nebo vozíčkář? Pořád kolem

vidím bariéry. Pro handicapované se

dělá hodně, ale pořád je to málo… Na

batoh jsem si zvykla, je to moje nej-

oblíbenější kabelka. A co bude v roce

2017? Můj diář je plný termínů, také

nových námětů přibývá, oslovili mě

odborníci na problematiku Touret-

tova syndromu, další příběh by měl

vzniknout pro Nadační fond Emil.

Potřebovala bych se asi naklonovat.

Na druhé straně mne to nabíjí novou

energií.



Kluk apes

Hrdiny knížky jsou dva nerozluční

přátelé: jeden znich je třeťák Julin

na vozíčku, druhý pes César, který

chodí do psí školy, aby se mohl

stát asistenčním psem.

Lentilka pro dědu Edu

Pradědeček malého Honzíka

trpí Alzheimerovou nemocí.

Vícegenerační soužití domácnosti

přináší mnoho veselých

ismutných situací, ty je ale nutné

zvládat ařešit.

Útěk Kryšpína N.

Jedenáctiletý Kryšpín se kvůli

zdravotnímu omezení stává

obětí šikany spolužáků. Příběh

se odehrává vprůběhu jedné

noci, kdy Kryšpín utíká ze školy

vpřírodě vhorách.

Řvi potichu, brácho

Příběh odvou patnáctiletých

chlapcích, kteří trpí poruchou

autistického spektra. Pamelin

bratr Jeremiáš má nízkofunkční

autismus, spolužák Patrik

Aspergerův syndrom.

Z ohlasu čtenářky: Těžko uvěřit,

že spisovatelka nepsala podle

vlastních zážitků… Vtahuje do pocitů

zúčastněných, jako bychom příběh

sami prožívali. Píše opravdu pro

každou generaci.