Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 26

KULTURA / DĚTSKÉ KNIHY O ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍ

I když vystudovala češtinu, v psa-

ní knih je samoukem. Pořád si myslí,

že si každý musí najít vlastní cestu,

jak psát. Může se dost možná vycvi-

čit intenzivním čtením, ale jen sám

si vytvoří osobitý způsob vyjádření:

„Psaní byla vždy moje radost a po-

važuji za obrovské štěstí, že se sta-

lo i mým povoláním,“ říká. Spoustu

času ovšem pohltí nejen psaní, ale

i pečlivá příprava nového tématu.

Od vydání první knížky vydáváte

ročně asi dva příběhy. Docela jinak

tvoříte, když píšete ospecifickém

prostředí, ato bývá dost často. Mu-

síte studovat, pobývat vterénu…

Ano, pokud píšu třeba knížky z pro-

středí narkomanů, gamblerů, dětské-

ho domova, nemocných Alzheimero-

vou chorobou nebo třeba vozíčkářů,

pak musím určité záležitosti poznat,

pochopit, nasát atmosféru. Musím se

cítit bezpečná v prostředí, ve kterém

se pohybuji, abych byla obeznáme-

na se vším, co předávám postavám

a prezentuji čtenáři. Třeba studium

autistické problematiky mi trvalo

tři roky – až potom jsem skočila do

psaní po hlavě. Napřed jsem se ptala

sama sebe – zda už vím dost, abych

se do knížky pustila. Jsem dostateč-

ně odborně připravená? Dokážu se

vůbec vžít do pocitů matky, která

má postižené dítě? Pořád mě proná-

sleduje pocit, že o tom vím málo, ale

v případě knihy o autismu s názvem

Řvi potichu, brácho, jsem se mohla

spolehnout na pomoc psychologů

z Národního ústavu pro autismus

(NAUTIS), kteří by mě usměrni-

li, kdyby něco bylo špatně. Nepíši

jako někteří autoři, kteří mají celý

text předem do detailů promyšlený.

Mně myšlenky naskakují při psaní.

Své příběhy po pečlivé přípravě žiju

a čekám – ono se to rozjede! Každý

den je originál, ve kterém přicháze-

jí nové nápady, a najednou děj běží

dál. Když začnu psát hodně náročný

příběh – pak se jako zapouzdřím,

nečtu, nepíši nic jiného, nevycházím

z domu, nekomunikuji. Až se psaní

v mém počítači dostane alespoň do

druhé verze, zase se otevřu…

Můžete nám přiblížit odbornou

spolupráci asupervizi utakových

knih?

Tak třeba původní impuls pro Lentil-

ku pro dědu Edu byl od mého spolu-

Kdo je Ivona

Březinová

Ivona Březinová (PaedDr., ),

spisovatelka, vystudovala

Pedagogickou fakultu UJEP vÚstí

nad Labem.

Píše knihy pro děti amládež všech

věkových kategorií anejrůznějších

žánrů. Získala ocenění: Zlatá stuha

(vroce  a) iNominaci na

Magnesii Literu ().

Je členkou Obce spisovatelů (od

roku ). Vroce  se stala

patronkou klubu Hornomlýnská při

Asociaci rodičů apřátel zdravotně

postižených dětí vČR.

Orok později se díky knížce Lentilka

pro dědu Edu stala patronkou

nadace Alzheimer nadační fond.

Spolupracuje také snadačním

fondem Gabrielis, který podporuje

zlepšení kvality života osob

sAlzheimerovou chorobou.

Za součást své profese považuje

schůzky se čtenáři na besedách

aveřejných čteních. Jezdí po celé

České republice ina Slovensko, kde

jsou její knihy překládány nejčastěji.

žáka Petra, psychiatra, který pracu-

je jako gerontolog – říkal mi: napiš

něco o lidech s Alzheimerovou cho-

robou. Napřed si ovšem myslel, že to

budu psát pro dospělé, ale já opono-

vala: bude to kniha pro děti. Ťukal si

na čelo, že jsem se zbláznila. A já si

znovu kladla otázku: Budu to umět

napsat? Nakonec jsem to zvládla,

a díky této knize jsem se také sta-

la patronkou Alzheimer nadačního