Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 28

KULTURA / POVÍDKA

evykašleme se

na to, Igore?

zeptal se

s prosebným

výrazem Karel

svého osobní-

ho asistenta,

který vizáží

připomínal

spíše vymahače výpalného.

„V žadněm przipadě, už je to vsjo

domluveno, przece jsme to probíráli!

Ty si poržad jenom ležiš v tych

knígach a nic nežiješ… Porzad mluviš

o dobrodružstvi, a pak neumiš ani

svézt holku autem? Tak se třeba

aspoň seznámiš. Ta děvuška z Centra

pro spolujízdu dorazí každou chvíli,

tak já mizím!“ chvatně se loučil Igor

a vyběhl z tepla kavárny do mrazivého

podvečera.

Petra nemusela svého řidiče hledat

dlouho. Poznávací znamení vozíčkář

bylo jasné.

„Nepotřebujete s něčím pomoci?“ ze-

ptala se mladá sympatická hnědovláska

nejistě, když dorazili k autu. Karlovi se,

jako vždy při takové otázce od hez-

ké ženy, chtělo odpovědět, že by mu

pomohlo, kdyby si ho vzala. „Ne, díky.

Mám to nacvičené. Technika je skvělá

věc, nahradí chromé ruce i nohy. Ale

nebojte, řídit umím dobře!“

Cesta potemnělou zimní krajinou

zasypanou sněhem připomínala scénu

z ﬁlmu. Karel marně vzpomínal, ze kte-

rého. Chtěl to nadhodit jako konverzační

téma, aby prolomil nepříjemně dlouhé

ticho, ale nenašel odvahu.

„Řídíte rád?“ promluvila najednou

Petra, jako kdyby vycítila Karlův ostych.

„Hmm,“ přikývl Karel.

„A vozíte takhle lidi často?“ snažila se

Petra rozproudit rozhovor.

„Jedu takhle poprvé. Popravdě řečeno

mě k tomu přemluvil kamarád. To on

mě zaregistroval na tuhle cestu. Vlastně

jedu jen tak, abych se projel.“ Karel se

pokusil letmo pohlédnout spolujezdkyni

do očí. Nastalo zase delší ticho. Raději

předstíral zaujatost řízením. Pozoroval

ve zpětném zrcátku auto, jehož světla

mu chvílemi dost vadila.

„Jen tak? Takový koníček, co? Já zase

hrozně ráda čtu detektivky,“ začala

dívka po chvíli další kolo pokusů o ko-

munikaci.

„Ty já přímo zbožňuju,“ vyhrknul

Karel tak spontánně, až sám sebe

zaskočil. Najednou věděl, o čem se

dá s neznámou dívkou v autě mluvit.

Znala všechny knihy, které miloval,

a uměla si o nich povídat s takovým

zápalem, že jeho sympatie k ní rostly

s každou větou. Pak se ale odmlčela

a po čase řekla: „Přemýšlel jste někdy

nad dokonalou vraždou?“ Karla ta náhlá

otázka zaskočila. „Asi ne, proč?“

„Neurazte se, ale říkala jsem si, jestli

by vlastně vozíčkář něco takového

dokázal naplánovat a udělat? Tedy

čistě akademicky, pochopitelně,

mluvíme přece jako dva milovníci

detektivek,“ prohlásila Petra se

Radek Musílek:

Vánoční

dárek

Můžeš