Strana 29
29
šibalským výrazem. „Jak byste se
vlastně třeba zbavil těla?“
Váhavě se nadechoval k odpovědi,
ale jeho spolujezdkyně pokračovala:
„Třeba situace jako teď. Nalákal jste do
auta důvěřivou dívku, jedete opuštěnou
krajinou… Co byste udělal s tělem?“
Karel byl tak zaskočen vývojem
konverzace, že se nezmohl na slovo.
Zažíval čistokrevný údiv. Vytrhl ho z něj
manévr auta, které měli celou dobu za
sebou. Zdálo se, že jeho řidič se ne-
úspěšně pokouší předjíždět.
„Nechtěla jsem se vás dotknout,“ pro-
nesla Petra omluvným tónem a změnila
téma hovoru. „Víte, já jedu na Vánoce za
tatínkem. Vezu mu jako dárek dýku do
jeho sbírky. Ukážu vám ji.“
Z kabelky vytáhla překvapivě velký
nůž. Karlův údiv vystřídal neklid. „Hezká
věcička, ale nemyslím si, že je dobré si
s ní hrát za jízdy. Hlavně když za námi
jede takový magor!“ Právě v té chvíli
je začalo auto, které jim dělalo dlouho
společnost, divoce předjíždět.
„Pozor!“ stačil jen vykřiknout, když
vůz před nimi prudce zabrzdil. Karel
stihl zastavit, protože druhý řidič hned
přidal plyn, a zmizel.
„Jste v pořá…“ zarazil se. Pohled na
spolujezdkyni hned ukázal, že vše je
v naprostém nepořádku. Z břicha jí trče-
la dýka, kterou ještě svírala v ruce, a její
oblečení barvila spousta krve. Hlavu
měla bezvládně svěšenou na hruď, jako
by si chtěla zblízka prohlédnout, co se
to stalo.
Vtom se rozletěly dveře od zavaza-
dlového prostoru a vyskočil z něj Igor.
Přeběhl ke Karlovu okénku a začal na
něj křičet. „Co sje to, proboga, stalo?
Málem jsi mě v tom kuferu ubil!“
„Tebe? Já zabil ji,“ zoufale zakřičel
Karel. „Podívej, co se stalo! Co budeme,
do prdele, dělat? Ona je mrtvá! Půjdeme
oba do basy!“
„Poslušaj, Karel. Pěkně se uklidni,
nastartuj a sjeď ze silnice nějak do lesa.“
Igor musel Karla ještě chvíli přesvědčo-
vat, ale nakonec ho poslechl, i když ke
klidu měl hodně daleko. Zdálo se, že je
nikdo neviděl. Ocitli se ve tmě přerušo-
vané jen bledými odlesky bílého sněhu.
Igor se choval velmi věcně. Vytáhl
dívku z auta a zkontroloval, jestli přece
jen ještě nežije. Pak z kufru přinesl
ženijní lopatku a prohlásil: „Já věďél, že
se někdy budět chodit, i když myslel já,
že spíš na sněg trochu jinak.“ Ke Karlovu
zděšení začal dívku zasypávat sněhem,
větvemi a listím těsně před předkem
jeho auta. Když vše dokončil, sedl si
bez mrknutí oka na místo spolujezdce,
zabouchl dveře a zapálil dvě cigarety.
Jednu dal Karlovi, který ji svými polo-
ochrnutými prsty málem upustil. Dů-
vodem byl ale spíš třes, který zachvátil
celé jeho tělo.
„Karel, podívej. Když jsme sa do-
mluvili, že já pojedu v kuferu pro tvoji
jistotu, kdyby se něco slučílo, s tímhle
jsem nepočítal, ale jak vidiš, jsem já
oddaný asistent.“
„To teda jo! Řekl bych, že ses minul
povoláním. Nebo za sebou máš minu-
lost, o které nechci nic vědět!“
Igor se dvojznačně ušklíbl. Chvíli mlč-
ky kouřili. Pak sáhl po ovládání dálko-
vých světel. Ta ozářila děsivou hroma-
du, jejíž obsah znali jen oni dva. Náhle
se na ní však pohnula větev a vzápětí
vyskočila postava mrtvé dívky Petry.
Usmála se, zamávala a vesele utekla
do temnoty lesa. Karel začal nepříčetně
křičet a opřel se vší silou o klakson. Igor
s ním musel pořádně zatřást, aby přišel
trochu k sobě.
„Poslušaj, Karel,“ křičel na něj Igor. „To
byla celé legráce! Domluvené, chápeš?
Chtiel jsem, aby si nieco zažil, to moj
dárek. Porzat mluvil o tom, jak nemaš
žádnie dobrodružství, tak jsem tohle
pro tebe zorganizíroval. Ta holka je
v porzatku, neboj! Vše ok! To auto bylo
domluvené a ten nuož byl z teátru, pod-
vod, zasouvací s umnielou krví, chápeš?
Ona moje kamarádka, cherečka!“
• • •
Strážmistr Sýkora z nedalekého městeč-
ka řešil té noci nejpodivnější případ své
kariéry. Před jeho služebnou zastavilo
auto řízené nechodícím mužem s čás-
tečně ochrnutými horními končetinami,
který si ho telefonicky přivolal, aby mu
sdělil, že přiváží mrtvolu muže, jehož
vlastnoručně usmrtil.
Soudní lékař při pozdějším přelíčení
ve znaleckém posudku uvedl, že vzhle-
dem k postižení obviněného považuje
za fyzicky nemožné, aby oběť (Igor
Ch.) byla uškrcena Karlem R. Ten však
přesto na své vině trvá…