Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 28

PŘÍBĚH KONTA BARIÉRY

28

můžeš / číslo 12 - 2014

Text: ŠTĚPÁN BENEŠ

Foto: ČTK

I

niciály jednapadesátileté brněnské

rodačky Věry Černé, bývalé českoslo-

venské reprezentantky ve sportovní

gymnastice, lidé často zaměňují sjejí

fenomenální předchůdkyní. Vporov-

nání však rozhodně nebledne; uznání pro

ni ostatně má isama legenda českosloven-

ského sportu Věra Čáslavská, která ji podle

svých slov vždy se zájmem sledovala apo-

važuje ji za skvělou gymnastku. Věra Černá

přitom zdolala nespočet výzev, anejen těch

sportovních. Další, ještě mnohem těžší, jí

připravil sám život.

Paní Věra pochází ze sportovní rodiny. Ma-

minka hrála házenou, sportovní nadšení sdílel

iotec. Ona sama se už všesti letech zamilovala

do sportovní gymnastiky apostupně se začala

věnovat rytmice. Trénuje iza domem na

trávníku, akdyž je jí osm apůl roku, zaklepe

na dveře gymnastického oddílu brněnské

Zbrojovky. Pilně trénuje, vjedenácti letech se

dokonce dostává do reprezentace. Na svých

prvních závodech končí sice až dvaačtyřicátá,

to ji však jen popíchne květšímu výkonu. Po

roce stejnou soutěž vyhraje, vroce 1977 končí

na svém prvním mistrovství Evropy na pátém

místě. Dětství si kvůli přísnému tréninkovému

režimu příliš neužívá.

■ Věra Černá získala vgymnastice 63 medailí.

■ Československo reprezentovala od svých jedenácti let.

■ Život ji postavil před úkol žít s poraněnou páteří a nádorem.

Vroce 1979 na mistrovství světa vtexas-

kém Forth Worth triumfuje na kladině před

dvaceti tisíci diváky akamerami věhlasných

světových televizních stanic. Američané

překotně hledají nahrávku shymnou; že vy-

hraje účastnice ztehdejšího Československa,

Paní Věra pochází

ze sportovní rodiny.

Maminka hrála házenou,

sportovní nadšení sdílel

iotec. Ona sama se už

všesti letech zamilovala

do sportovní gymnastiky

apostupně se začala

věnovat rytmice.

Gymnastka

se železnou vůlí

nikdo nečekal. Většina místních ani netuší,

kde tato země leží. Nahrávka se najde, až

když jim melodii Kde domov můj? přehraje

na klavír jeden zúčastníků naší výpravy.

Šestnáctileté dívce se tento úspěch navždy

vrývá do paměti.

Úspěchy ipády

Po návratu domů mladou sportovkyni všich-

ni oslavovali, na jedné ze zdí vsousedství

se dokonce objeví nápis: Nezapomenutelná

mistryně Věra Černá. Cesta na olympijské

hry vMoskvě je otevřená. Jen orok později,

21. června roku 1980, však veškerá radost

mizí.

České reprezentantky jsou zrovna na

předolympijském soustředění vNymburce.

Trénink končí za pět minut, Věra Černá se

rozbíhá ke svému poslednímu pokusu na

přeskoku. Rozbíhá se, odráží apřeskakuje;

po doskoku se jí však zatmí před očima

ahroutí kzemi sprudkou bolestí vzádech.

Únava zmnohaleté tvrdé přípravy aaž

sedmi tréninků týdně si vybírá svou daň

vpodobě prasklého obratle advou plotýnek.

Únavové zlomeniny nejsou uvrcholových

sportovců nijak vzácné avybírají si vždy

nevhodnou chvíli. Dva následující měsíce

leží mladá gymnastka vnemocnici abojuje,

aby mohla alespoň chodit. Oolympiádu

přichází, sen odalší sportovní kariéře se

jí – po nesmírné dřině, odříkání atřiašede-

sáti vyhraných medailích – vhlavě pomalu

rozplývá do zapomnění.

Paní Věra to však nevzdává achůzi si

nakonec surputností sobě vlastní vybojuje.

Přihlásí se na Vysoké učení technické vBrně,

které také absolvuje stitulem inženýrky.

Gymnastice se věnuje dál jako trenérka,

ve třiceti letech se kní na chvíli dokonce

ivrací. Život jí však vroce 2003 připraví

další těžkou zkoušku vpodobě nádoru na

mozku. Pobolívá ji hlava ioko, neustále cítí

divnou vůni. Dožaduje se vyšetření, lékaři

však nádor objeví pozdě aoperace přichází

doslova za minutu dvanáct. Věra Černá leží

tři dny vkómatu, doktoři jí dávají jen dese-

tiprocentní šanci na přežití, chodit už nemá

nikdy anikdo netuší, co bude dál. Ipodruhé

jim ale ukáže, že se její sportem kovaná vůle

jen tak nevzdává. Přes všechny chmurné

předpovědi se znovu postaví na nohy, byť

soporou berlí. Nejdřív ujde dva metry, pak

pět, nakonec dojde až ke dveřím pokoje,

na chodbu, do lékařského pokoje. Nikdo ji

ENERGICKÁ

GYMNASTKA

Věra Černá

pracovala po

svém úraze

jako městská

policistka

vrodném

Brně.