Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 14

14

můžeš / číslo 12 - 2014

14

TÉMA: Lidé shandicapem a finance

Kompenzujeme

pocit viny

Po celá staletí se opakovalo, že chudoba

cti netratí, že chudým patří království

nebeské… Později zase, že za chudobu si

může každý sám; bohatí jsou proto bohatí,

že jsou schopnější. Jindy se naopak tvrdilo,

že bohatí jen ajen kradou, komunisté

pro změnu opakovali, že za chudobu lidí

může špatný společenský systém. Změnili

ho, znárodnili majetek –, azase se mezi

námi objevili chudí. Snad iproto mnoho

lidí věřilo, že po další politické změně,

tedy po listopadu 1989, nastane ráj na

zemi avšichni budou bohatí. Azase to

není – třeba proto, že ve společnosti nikdy

nemohou být bohatí všichni, zčehož ale

logicky vyplývá, že nikdy všichni nejsou

jen ajen chudí. Teprve ve druhé polovině

let devadesátých si většina lidí uvědomila

tuto skutečnost, ale začala opakovat,

že ten, kdo zbohatl, toho dosáhl tím, že

kradl. Atak se nepřímo hádají lidé schopní

ivšeho schopní stěmi, kdo neměli štěstí,

neuměli to nebo byli až hloupě poctiví.

Společnost je anadále zůstane rozvrstvená

asoučasně platí, jak se píše vNovém záko-

ně: „… chudé budeme mít vždy spolu.“

Vjednom případě ale skoro všichni uzná-

vají, že chudoba člověka není zaviněna

jeho leností nebo neschopností aže na

podporu od těch zdravých má nárok

– vpřípadě tělesně postižených lidí. Izá-

vistivcům mezi námi je jasné, že ten, kdo

má velký tělesný handicap, nemůže tolik

pracovat, aproto je spravedlivé, dostává-

-li určité sociální dávky od těch, kteří jsou

zdraví aschopní vydělávat peníze. Tak je

to správné aspravedlivé. Těmhle lidem

ostatní nezávidí anepomlouvají je. Tento

přístup khandicapovaným není všude

ve světě běžný. Určitě ale patří kevrop-

ské kultuře azatím se udržuje. Zaplať

pánbůh! Postarat se otělesně postižené,

aproto ichudé, patří knašim základním

hodnotám. Je možné, že si těmi sociálními

dávkami, penězi, které tito lidé či jejich

rodiny dostávají, nepřímo kompenzujeme

jakýsi tušený vnitřní pocit viny, že my

jsme zdraví, nejsme tělesně postižení. Tedy

že jimi uplácíme osud, který knám byl

milostivý, takže se nám narodilo zdravé

dítě či poslední autohavárii jsme přežili

jen se zlomenou nohou ajizvou na čele.

Ať dáváme peníze na pomoc postiženým

ztakových či jiných důvodů, je důležité, že

takto zajišťujeme své bližní, kteří neměli

takové štěstí, jaké zatím máme my, kteří

na ně můžeme finančně přispívat.



Autorka je socioložka,

členka rady Konta Bariéry.

SLOUPEK

Jiřiny ŠIKLOVÉ

Řekl bych, že je tomu paradoxně úplně

naopak. Výše důchodů ipříspěvků jsou

celoplošné, ale životní náklady se region od

regionu liší. Praha je pochopitelně nejdraž-

ší, takže se stejnými příjmy je tu reálná ži-

votní úroveň klienta nižší, než by byla třeba

vnějaké zapadlé pohraniční vesničce.

Jsou tedy vaši klienti nešťastní?

To rozhodně nejsou! Žijí skromný, ale

plnohodnotný život, což je naplňuje štěstím.

Ikdyž se musejí uskromnit, nemluvíme tady

ochudobě, jakou známe ze zemí třetího

světa. Unás mají všichni kde bydlet, co jíst

atd. Považuji však za nedůstojné, že všechno

navíc už musí považovat za nadstandard, což

neodpovídá kulturní normě. Oni si za své po-

tíže nemohou. Prostě ke svému normálnímu

fungování potřebují pomoc druhých, ato sto-

jí peníze. Kdyby si stěmito výdaji navíc chtěli

udržet průměrný životní standard, museli by

vydělávat odesítky tisíc korun víc.

Máte možnost svým klientům nějak

pomáhat vnelehké finanční situaci?

Určitě se snažíme všemožně je podporovat,

aby situaci zvládli. Ergoterapeutky jim radí,

jaké pomůcky dokáží zvýšit jejich samostat-

nost. Ktomu přidají iinformaci, na co má

každý nárok, co může uhradit pojišťovna

apod. Zatím nemáme pracovníka, který

by přímo pomáhal klientům shledáním

finančních zdrojů. Ale do budoucna otom

hodně uvažujeme. Momentálně však bohu-

žel nedokážeme takového poradce zaplatit.

Snažíme se tedy alespoň informovat veřej-

nost otom, jaká je situace.

Jaká by měla být?

Potřebujeme změnu vpolitice příspěvků na

péči. Jednak vsamotném hodnocení, když

na čtvrtý stupeň nedosáhnou lidé sceloden-

ní potřebou osobní asistence kvůli tomu, že

se běžně orientují ajsou schopni komuni-

kovat. Jakmile naplňujete alespoň dva body

ze stupnice, už máte třetí stupeň asnížený

příspěvek. Situace je nejpalčivější učtvrtého

stupně, tedy ulidí nejzávislejších na celo-

denní péči. Tam těch současných dvanáct

tisíc korun absolutně nestačí. Tři čtvrtiny

našich klientů přitom tvoří právě lidé ve

čtvrtém, či alespoň třetím stupni závislosti.

Někteří znich nám dluží za osobní asistenci

peníze, protože je prostě nemají. Když se

nepostará stát, kdo by to měl udělat? Hrozí

jim sociální izolace.

Vezměte si příklad člověka na vozíku,

který kvůli bariérám vprostředí nebo ne-

zajištění asistentů pedagoga nenavštěvuje

běžnou školu, ale musí chodit do speciální

školy plné dalších dětí spostižením. Vyrůstá

vizolované komunitě, nevytvoří si širší

sociální vazby. Když pak vdospělosti hledá

třeba práci, něco od někoho potřebuje nebo

chce třeba oslovit sponzory, zná ve svém

okolí jen lidi, kteří jsou vúplně stejné situaci

jako on, takže mu nemohou pomoci. My

ostatní se přece většinou nejprve obracíme

právě na své kamarády, bývalé spolužáky

adalší přirozené kontakty slidmi, kteří by

nám mohli pomoci. Tuhle možnost sociál-

ně izolovaný člověk nemá. Vmoci státu je

rozetnout tento kruh. Amyslím, že vdnešní

době už není diskuse otom, zda by to měl

udělat nebo ne. Společnost to očekává aje

již natolik vyspělá, že to musí být vnašich

silách. 

Řada lidí potřebuje celodenní

asistenci, zároveň jsou to

ale myšlením nezávislí lidé.

�

Kdo je Erik Čipera

Předseda obecně prospěšné společnosti

Asistence, který původně vystudoval

fotografii na FAMU. Před dvanácti lety

začínal vAsistenci jako dobrovolník.

Dnes patří kpředním občanským aktivistům

na poli prosazování bezbariérovosti

veřejného prostoru ahromadné dopravy

vPraze. Organizuje řadu veřejných

akcí, spolupracoval na vzniku několika

dokumentárních filmů stematikou osobní

asistence nebo bezbariérovosti.

info

ERIK ČIPERA

patří k předním

občanským

aktivistům,

prosazuje mimo

jiné bezbariérovost

veřejné dopravy.