Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 18

18

UMĚLCI KONTA BARIÉRY

můžeš / číslo 12 - 2014

byly věci navíc. Přesto dobře víme,

že společnost bez umění zahyne. Kde

skončilo hitlerovské Německo? Umění

se vlidském společenství neobjevilo

náhodou, zrozmaru nebo znudy.“

Sochař se proto ani neobává, že by

současná záplava reklamy, viditelná

na každém kroku, mohla skutečné

kulturní statky vytlačit. Pokládá bill-

boardy za sice vnějškově podobnou,

ale ve skutečnosti suměním ne-

souměřitelnou formu komunikace,

která řve, křičí, útočí, manipuluje.

Má jepičí život. Zatímco socha?

Socha skrývá tajemno

„Vdobrém obraze nebo soše je cosi tr-

valého, možná věčného. Apřitom tajemné-

ho. Dílo můžete pochopit, porozumět mu,

přijmout jeho myšlenku. Ale nikdy úplně

neodhalíte jeho tajemství. Vracíte se kněmu

anajednou vidíte jiný význam, jinou souvis-

lost. Možná ztoho vzniká potřeba umění…

Já asi nejsem bůhvíjaký sochař, ale jestli na

mně lidi něco zajímá, tak snad právě moje

trvalá snaha zhmotňovat svůj vnitřní svět;

mám prostě neustálou potřebu ukázat

vsoše svůj pohled, zkušenost apochybnos-

ti. Víte, lidé poznají, kdy jste opravdivý,

akdy vytváříte jen dekoraci…“

Pozorný divák si na jeho výstavách

všimne, že zatímco umělci běžně

nechávají svá díla bez názvu, případně

jen soznačením torzo nebo zátiší, on

svým sochám dává vždycky jména.

Amá to velký význam. Vždy tím

odkazuje kobsahu, právě ke zmíně-

nému vnitřnímu tajemství. Takhle

ztvárnil isvé blízké – děti iprvní

manželku Evu Kmentovou, mimo-

řádnou sochařku, jejíž pozoruhodné

dílo přervala krutá nemoc. Avytvořil

iřadu soch antických hrdinů, postav,

které známe nejen proto, že je popsa-

li antičtí básníci, ale především pro

jejich znovu aznovu aktuální

promluvu ksoučasnosti. Ale

co nám dnes říká Ifigénie?

■ Tradiční dárce Aukčních salonů neodpočívá.

■ Sochy potřebujeme vždy, nic je nenahradí.

■ Klasického vzdělání by mohlo a mělo být víc.

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto : JAN ŠILPOCH

J

eden znejvýznamnějších současných

českých sochařů ve svých osmdesáti

osmi letech nejen stále pracuje, ale ne-

ztratil ani svůj pověstný laskavý humor,

vždy provázený lehkým přivřením víček.

Jeho ruce jsou samozřejmě poznamenány

tunami materiálu, který jimi prošel, ale

zůstávají klidné aelegantní. Zkrátka Zoubek

tu stále je astále má co říci.

„Potřebujeme na začátku 21. století so-

chy? Samozřejmě. Je zajímavé, že se občas

zdá, jako by nejen sochy, ale umění vůbec,

Bez umění

žít nemůžeme

Olbram ZOUBEK:

VZPOMÍNÁNÍ,

cín částečně

zlacený,

1985

SOCHAŘOVA CHŮZE

léty trochu ztěžkla, ale ruce i hlava

jsou stále v nejlepší formě.