Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 11

11

můžeš / číslo 12 - 2014

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

■ Kateřina Kelblová je samoživitelka a má tři děti.

■ Nemá práci a řeší dluhy po manželovi.

■ Bez matčiny pomoci by finančně vůbec nevyšla.

Text: RADEK MUSÍLEK

Foto: JAN ŠILPOCH

V

malebné jihočeské vísce nedaleko

Vodňan žijí nemalebný život paní

Kateřina Kelblová ajejí tři děti.

Rozpadlé manželství, vyhrocené

rodinné vztahy, nezaměstnanost,

sociální tíseň, aktomu všemu ještě syn

svážným postižením. Na jednu unavenou

maminku až příliš velká porce; není proto

divu, že to všechno tak úplně nezvládá

apotřebuje pomoci. Takový příběh bohužel

asi není až tak ojedinělý, jak bychom si přáli.

Na průčelí domu upoutá nabídka realitní

kanceláře – na prodej. Když hledám přísluš-

né číslo popisné, sousedé se domnívají, že

jsem potenciální kupec. „Stejně to nekoupí,“

slyším za svými zády, když se rozjíždím vyty-

čeným směrem. Aměli by pravdu. Oprýska-

ný chátrající dům spolorozpadlou stodolou,

chlévem aneudržovaným dvorem opravdu

nepůsobí jako nějaké terno. To by však

nebylo to podstatné. Lidská spokojenost

se přece nedefinuje zářivou barvou omít-

ky. Jenže za těmihle vraty žijí ruku vruce

chudoba akonflikty. Příčinou je podle paní

Kelblové její manžel. Za svou situaci se dlou-

ho styděla. Myslela si, že je to její chyba.

Iproto také své problémy dlouho neřešila.

Amožná by se ktomu neodhodlala dodnes,

nebýt její maminky Marie Habichové, která

je opoznání ráznější než její dcera.

Tři děti adluhy

Obě ženy mě ochotně přijaly, ikdyž na můj

příjezd trochu zapomněly. Sedíme na dvoře,

na němž je patrné, že zdejší obyvatelé mají

na starosti palčivější problémy, než je vzorně

sestřižený anglický trávník. Vblátivé louži si

hraje nejmladší syn Mareček, jsou mu čtyři

apůl roku. Osmiletý Vašík je ve škole, odkud

ho maminka za chvíli pojede vyzvednout,

ajedenáctiletý Martínek právě pobývá

vJanských Lázních. Má hydrocefalus ane-

operabilní tumor na mozkovém kmenu.

„Naše situace je těžká, ale určitě to není

kvůli postižení mého nejstaršího syna,“ říká

paní Kelblová. Paradoxně je momentálně

jejím jediným příjmem příspěvek na péči.

„Manžel se přestal oděti starat azajímat,

nepřispívá mi vůbec nic, ikdyž stále obývá

část domu. Před lety začal podnikat, ale

nadělal jen dluhy, které já teď splácím. Ještě

horší je, že jsem kvůli tomu přišla oná-

rok na všechny příspěvky. Celou věc jsem

dala ksoudu, ikdyž se mi vůbec nechtělo.

Nejsem na svou situaci hrdá. Stydím se za

ni anechce se mi otom nikde mluvit, ale

takhle už to dál nejde.“ Navíc jsou vdom-

ku poměrně časté konflikty, což potvrzuje

imatka paní Kelblové. „Dovede se chovat

opravdu hrozně,“ kývne hlavou směrem

ke dveřím apodvědomě ztiší hlas, protože

nepochybuje otom, že partner její dcery

může poslouchat. „Nejednou tady zasahova-

la ipolicie, jenže co zmůže?“

�

Když je potřeba

záchranný kruh

JEDENÁCTILETÝ MARTIN

se v době návštěvy fotoreportéra

už vrátil z pobytu v Janských Lázních.

Lidská spokojenost

se přece nedefinuje

zářivou barvou omítky.

Jenže za těmihle vraty

žijí ruku vruce chudoba

akonflikty.