Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 15

15

můžeš / číslo 12 - 2014

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto : JAN ŠILPOCH

N

ěkolikrát týdně nasedá vPraze do

rychlíku na Poděbrady sedmadva-

cetiletá Petra Musilová, aby na ta-

mější základní umělecké škole uči-

la zpěv. Ano, zpěv hezky uklavíru

snotami atexty, které rozhodně do hitparád

neproniknou. Jeden zjejích žáků, jedenác-

tiletý Matouš, právě znovu aznovu zkouší

lidovou písničku, vekteré řeší, zda jsou

Moravanky hezčí než Češky. Přitom obdivně

sleduje svou učitelku amožná ani neví, že

má před sebou absolventku Konzervatoře

L. Cherubiniho ve Florencii, graduovanou

Mistryni koncertního zpěvu. Ale dobře ví, že

Petra má něco se zrakem – minimálně silné

brýle říkají mnoho.

Znáte Vratislávku?

Asi ne. Vesnička kousek od Tišnova má

pouhých osmdesát obyvatel apatří knim

iMusilovi. Otec opravář ledniček, maminka

vrátná. Petra onich říká: „Vždycky mě imoje

sestry podporovali. Mé zrakové postižení jim

pochopitelně dělalo velké starosti, ale nikdy

neřekli – tohle kvůli očím nemůžeš. Opravdu

poslední korunu by nám dali, jen abychom

si mohly plnit sny. Ten můj byl knihovnická

škola. Jenomže lékaři to zamítli.

Tak jsem šla na obchodně-podnikatel-

skou, ale už po dvou letech jsem přestoupila

■ Příběh hodný závisti, protože je výjimečný.

■ Člověk spostižením rozhodně nemusí být chudý.

■ Otázka je, zda vlastní píle vyšla zmódy.

Když (skoro) vůbec

nejde o peníze

na konzervatoř pro žáky svadami zraku.

Aúspěšně ji dokončila.“ Úspěšně… Podpora

rodiny askromnost, velká materiální skrom-

nost ji dovedla kmaturitě. Co dál? Sebevětší

zrakově postižený talent unás nemůže

studovat zpěv na vysoké škole, protože se vy-

učuje jen opera. Tedy divadlo, akce na jevišti,

kontakt sostatními zpěváky, pohyb vpřesně

vymezené dekoraci. Zdálo se, že cesta kcelo-

životnímu krásnému zpěvu je uzavřena.

Pak přišla neuvěřitelná možnost – ve

Florencii vyučují izpěv komorní, při kterém

problémy sočima nevadí. Petra uměla jen

základy italštiny aneměla žádné finanční

prostředky. ZVratislávky do legendárního

města básníků, muzikantů, malířů, sochařů

aspisovatelů, na uměleckou školu – bez

tatínka-milionáře?

Pomohlo Konto Bariéry aNadace Leon-

tinka. Itak byl začátek tvrdý: rychle se

naučit bez cizí pomoci italsky abez přípravy,

spoloprázdnou kapsou avelkou důvěrou

vlepší časy vstoupit do země, kde je hudba

všudypřítomná. Za dva apůl roku absol-

vovala hodinovým koncertem ukončeným

ovacemi publika.

Kdo tenkrát tušil, že má před sebou na

pódiu doslova obyčejnou moravskou dívku,

už dávno jen sjedním funkčním okem,

protože to druhé tak bolelo aobtěžovalo,

že muselo být vyoperováno. Petra se vrátila

domů azačala hledat uplatnění. Napsala do

čtyřicítky základních uměleckých škol ado-

stala čtyřicet odmítnutí. Až vPoděbradech ji

přijali auměli ocenit.

Nový velký sen

Co byste, Petro, chtěla vživotě dokázat?

„Jistě uspět vtéhle profesi, jistě koncer-

tovat, ale hlavně přesvědčit své žáky, že

dospělý život může být krásný. Tolikrát

jsem slyšela – počkej, až budeš dospělá,

život se stebou mazlit nebude! Nečekej žád-

né zázraky! Ajá je prožívám skoro denně.

Smalými zpěváčky, skamarády, smými

milovanými knihami.“

Mladá žena se zrakovým postižením

ksmrti ráda čte. Proto jí nevadí časté cesty

vlakem, proto skoro nepotřebuje jinou

zábavu, proto začala zkdysi neposlušné

italštiny ipřekládat. Knihovnickou školu

jí osud nedopřál, knihy jí vzít nemůže.

Stejně jako úžasné chvíle na pódiu, kdy za

sebou slyší orchestr apřed sebou spíše tuší

publikum.

Ve své celoživotní situaci není anikdy

nebude bohatá. Ale už ukázala, že neumí

odevzdaně čekat snataženou rukou, že

příležitosti kplnému životu se musí hledat

anaplňovat. Možná se ještě stane hvězdou,

možná natočí úspěšná alba… možná potká

někoho… Akdyž ne?

Nebrání se ničemu, neplánuje příští měsí-

ce aroky. Už cosi umí, už ji někdo potřebuje.

Už došla zVratislávky přes Prahu aFlorencii

do Poděbrad. Slušný kus cesty, na které

občas tvrdě číhá sloup veřejného osvětlení

nebo jiná zrada. Je chudá, nebo bohatá?

Se smíchem se zeptá: „ Achytřejší otázku

nemáte?“



PETRA POKLÁDÁ ZA NORMÁLNÍ,

když na hodiny zpěvu je doslova

nával. A protože i ostatní obory

na „zušce“ mají stále plno,

vůbec si nemyslí, že by to

s kulturností dětí a mládeže

bylo tak špatné.