Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 9

9

můžeš / číslo 11 - 2013

silná. Nás, zaměstnanců, je tu přes dvě stě

aněkdy vidím, že tato poučka byla pravdivá.

Jestli na nás ještě občas vykoukne to staré

„ústavnictví“, je to jen vnašich hlavách, ale

rozhodně ne vuspořádání, organizaci nebo

metodách. To rozhodně ne. Také přichází

hodně mladých kolegů ati vsobě dřívější

stereotypy určitě nemají.

Jak se ztohoto hlediska proměnila pozi-

ce rodičů?

Vmnoha případech bývali zvyklí, že své posti-

žené dítě sem prostě odložili. Vedla je ktomu

idřívější sociální politika, bariéry na každém

kroku, společnost, která nechtěla brát takové

lidi na vědomí. Nebyla to jen neochota se sta-

rat, ale život spostiženým dítětem byl hodně

komplikovaný. Dnes unás nikdo napořád

není. Všichni knám chodí do školy ata jednou

skončí. Absolvent musí jít jinam. Domů nebo

případně do jiného zařízení.

Usilujeme ovětší angažovanost rodičů,

ale ještě se setkáváme spředstavou, že dítě

tu bude doslova až do večera. Ikdyž nemáme

jen výuku, ale takérehabilitaci, ergoterapii

aspoustu zájmových aktivit, někdy je to

zbytečné arádi bychom viděli uněkterých

rodičů intenzivnější péči. Někdy dokonce

referujeme rodině otom, co se zlepšilo, co

žák lépe zvládá, asetkáváme se reakcí: To ani

slyšet nechceme. Zvykli si na nějaký stav, vě-

novali léta jeho kompenzaci anajednou je to

lepší, abychom nedejbože nepřišli onějakou

sociální dávku nebo museli úplně změnit život

rodiny, třeba jít do zaměstnání. Stává se to.

Můžeme říci, že jste stále více místo

pečovatelské instituce spíš tréninkovým

střediskem. Místem promyšlené přípra-

vy na život…

Ale to tu bylo vždy. První Jedličkova myšlen-

ka byla otevřít postiženým cestu mezi ostatní.

Něco se naučit, být aspoň trochu soběstačný

ane odkázaný jen na dobročinnost. Idnes

někoho učíme jen elementárním dovednos-

tem, jiní končí maturitou ačást znich pokra-

čuje na vysokých školách auspějí. Nejdůle-

žitější je ale potřeba naprosté většiny našich

žáků dozrát vdospělého člověka – tedy jaksi

se zpevnit, najít sebedůvěru, přijmout objek-

tivní pravidla života. Vtom je jejich pozice

těžší než těch tzv. zdravých.

Dlouhá léta péče, jisté ochrany, nižších

nároků avětší tolerance vlastně zhoršují

schopnost adaptovat se na běžný život. Proto

bych skoro souhlasil stermínem „trénink“.

Unás však potřebuje delší čas, naši velkou

trpělivost. Bezpodmínečně také vlastní snahu

postiženého mladého člověka oproměnu

zopečovávaného na sebevědomého jedince,

který už jen nečeká pomoc, ale rád by se po-

stavil skutečnosti sám. To je pro nás hlavní,

všechno vzdělání by jinak bylo kničemu.



ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

Dlouhá léta péče, jisté ochrany,

nižších nároků a větší tolerance vlastně

zhoršují schopnost adaptovat se na běžný život.

MYŠLENKY ZAKLADATELE

Rudolfa Jedlička jsou

i po sto letech stále živé.