Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 14

14

můžeš / číslo 11 - 2013

TÉMA: Léčebné ústavy

Roman Suda však na druhou misku vah kla-

de také opačné postoje. „Mnohým ,all inclu-

sive‘ vcentru vyhovuje anemají sebemenší

chuť se osebe starat sami. Proto pořádáme

interní festival vchráněném bydlení coby

propagaci, jak může být fajn mít vlastní

bydlení apráci“.

Ukazují se díry na trhu

Nová struktura klientů ve Zbůchu jasně

ukazuje díry na trhu sociálních služeb unás.

Například mladý dospělý člověk po úrazu

hlavy může klidně skončit vléčebně dlouho-

době nemocných mezi umírajícími seniory.

„Unás mu pomůžeme srestartem, obnoví si

aktivity každodenního života ačasem může

třeba opět samostatně fungovat ibez naší

pomoci.“ Takových případů je přitom podle

ředitele Petra Štainigla kvůli adrenalino-

vým sportům čím dál víc. „Určitě bychom

vbudoucnu rádi vybudovali dvougenerační

pobyty pro rodiče spotomky. Stárnoucí rodi-

če, kterým ubývá sil, ajejich dospělé, ale na

péči stále plně závislé dítě. To je velké téma,

do něhož se chceme pustit, ale dost nám

hází klacky pod nohy legislativa.“ Vide-

álním případě by tak mohly být otevřeny

bytové jednotky, kde by měly své služby

isoukromí zajištěny obě generace současně.

Rodičům by tak odpadla zátěž vyplývající

Zase reformy

ústavní péče?

INstitucionalizace, DEinstitucionalizace,

REinstitucionalizace – to jsou tři cizí, ale

již zdomácnělé pojmy, které se opakují

vnaší koncepci péče oděti adospělé, kteří

nemohou žít zcela samostatně.

Podle prvního rodina formuje dítě podle

vzorů, které jsou přežité, neodpovídají zář-

né budoucnosti lidstva, proto je vhodné,

aby děti více ovlivňoval stát ajeho pracov-

níci. Ti jsou odborníky, ti vědí, napodkla-

dě pedagogického studia, jak postupovat,

aby se zdítěte stal dobrý, socialisticky

uvědomělý občan. Slova mojí babičky

tehdy zněla provokativně: Kdyby raději

mamince nebo babičkám umožnili, aby

se odítě staraly, byl by pokoj. Holt nějaké

cviky by mu chyběly, to by se musel kluk

doučit, ale to pohlazení, pomazlení, hraní

si naschovávačku, to má taky význam.

Říkala to unás doma, nikdo ji skoro

neslyšel, apřece poletech došli islavní

aerudovaní pedagogové všech stupňů

kzávěru (včetně těch ze Sovětského

svazu), že láska provázející dětství dítěte

má také význam amožná, že ivětší než

odborný nácvik akázeň vjídle avpřezou-

vání. Atak se přešlo kdeinstitucionaliza-

ci. Prostě se zdůrazňovaly všechny zápory

výchovy vdětských domovech abyla

snaha děti irůzně handicapované dospělé

umístit zpět dorodinného prostředí.

Počet výchovných ústavů se redukoval

aredukoval. Ato se dneska propaguje

znovu, jako by to byla úplná novinka. Na-

jít pro handicapované či odmítané nebo

těžko vychovatelné dítě náhradní rodinu

bylo pro mnohé vynikající řešení! Pro

mnohé! Ne pro všechny. Oba vykřičníky

jsou oprávněné. Člověk zaplaťpánbůh

není redukovatelný najediné schéma.

Obávám se, že zapár let potéto další

vsoučasnosti propagované deinstituciona-

lizaci péče přejdeme zase kREinstitucio-

nalizaci aargumenty pro znovuobnovení

budou stejně pádné, jako jsou ty dnešní,

kterými je zdůvodňována redukce počtu

dětských domovů ainstitucionálních za-

řízení. Komunistická strana vždy „věděla,

které řešení je to jediné správné“. Vtipně se

tomu říkávalo „přímá linie komunistické

strany odrohu krohu či žargonem odvin-

glu kvinglu“. Pamatujete? Já pamatuji,

proto si myslím, že je dobré zachovat plu-

ralitu možností výchovy. Lidé, natožpak

děti, nejsou všichni stejní avBibli se píše:

„Vcházejte úzkou branou.“



Autorka je socioložka,

členka rady Konta BARIÉRY.

SLOUPEK

Jiřiny ŠIKLOVÉ

znepřetržité péče, ale nemuselo by dojít

ktíživému odloučení.

Na otázku, jaký je hlavní argument pro

zachování podobných zařízení, ředitel

Petr Štainigl odpovídá: „Musí tu být jako

pojistka pro lidi, kteří nemají jinou mož-

nost. Vzdělání pro nás už není prioritou, ale

akcentujeme socializaci anávrat do běžného

života. Navíc jsme nositeli know-how so-

ciálních služeb, vzděláváme nové profesio-

nály. Zrušit nás má asi stejnou logiku jako

zrušit nemocnice. VEvropě není stát, kde

by neexistovala podobná zařízení!“ Jedním

dechem však dodává, že určitou část jejich

práce by výrazně ulehčila lepší spolupráce

uvnitř obcí amístních komunit, což se na

západě děje.



SPOKOJENOST UŽIVATELŮ

služeb je hlavním cílem.

V CENTRU ZBŮCH

žijí lidé různého věku i postižení.

NĚKDO SE JEDNOU

úplně osamostatní,

jiný bude

potřebovat

dopomoc

celý život.

