Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 18

18

20 LET KONTA BARIÉRY

můžeš / číslo 11 - 2013

Nemarnit čas

■ Postupné ochabování svalů ji posadilo na vozík.

■ Přes progresivní postižení žije aktivně a naplno.

■ Konto BARIÉRY pomohlo se zakoupením ultralehkého vozíku.

Text: RADEK MUSÍLEK

Foto: JAN ŠILPOCH

Ú

raz dokáže převrátit život vzhůru

nohama během okamžiku. Drama-

tická vteřina, po které už nic není

jako předtím. Handicap, vozík,

smíření anový začátek. Existují

ale iméně zlomová, leč oto zákeřnější

postižení. Plíží se nenápadně, skoro byste

si jich nevšimli. Jen každý rok zjistíte, že už

nezvládnete to, co vloni. Aten proces pořád

pokračuje. Přesto chcete fungovat jako

ostatní. Martina Vejvodová otom ví své.

Tato úspěšná asympatická mladá žena

na vozíku žije sdiagnózou spinální sva-

lové atrofie, což je progresivní genetické

onemocnění. Zjednodušeně řečeno jde

opostupné ochabování svalů. Když otakové

věci víte, nemarníte čas planou sebelítostí.

Naopak se snažíte být aktivní, jak to jen jde.

Alespoň takový je přístup Martiny, která

pracuje, cestuje, potápí se atd. Prostě si

užívá života.

Po třicítce život nekončí

Do roku apůl se jevila jako úplně zdravé

dítě. Pak ale prodělala těžkou angínu,

která si vyžádala ihospitalizaci, azačaly

se objevovat první problémy. Zhoršila se

jí rovnováha. Začala chodit po špičkách,

což je typický příznak. Byla slabá, brzy se

unavila. Rodina situaci chtěla řešit, takže

nastalo putování od lékaře klékaři. ZKláš-

terce nad Ohří vedla cesta postupně až do

pražské Thomayerovy nemocnice vKrči.

Střídaly se návrhy diagnózy iléčby. Až

vMartininých osmi letech řekla neuroložka

jejím rodičům, že má zřejmě myopatii. To

je obecné označení pro různé formy jejího

onemocnění. Lékařka rodičům doporučila

dceru umístit do nějakého pobytového

zařízení, protože předpovídala, že během

několika let bude jen ležet apřibližně vpat-

nácti zemře.

Rodiče naštěstí této „dobré“ rady ne-

dbali. Není se však čemu divit, že pro dnes

dvaatřicetiletou Martinu mělo pubertální

rčení „život končí po třicítce“ zcela jiný,

fatálnější rozměr. „Skamarádkou jsme si

vosmnácti říkaly, že jestli to do té třicítky

doklepeme, budeme fakt dobré – ajely

jsme na plný plyn,“ směje se Martina,

která je na hony vzdálená nějaké depresi.

Ostatně zhoršování jejího stavu není tak

rychlé, jak se kdysi obávala. Nové diagnos-

tické metody také přinesly optimističtější

vyhlídky.

Vroce 1987 nastoupila do běžné zá-

kladní školy. „Vté době jsem jen trochu hůř

chodila ajedinou úlevu jsem měla ztělo-

cviku,“ vzpomíná. Všichni ji brali normál-

ně. Spolužáci pomáhali snošením brašny

aučitelé si také neměli nač stěžovat, protože

Martina byla od začátku studijní typ.

MARTINA MÁ VESELOU A PŘÁTELSKOU POVAHU, takže nikdy neměla nouzi o kamarády.