Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 8

8
můžeš / číslo 11 - 2013
8
Ústavy těžko
nahradíme
■ Uvědomme si pravý význam pojmu „ústav“.
■ Stoletý Jedličkův ústav se stal především školou.
■ Spolupráce rodiny je nenahraditelná.
Text: ZDENĚK JIRKŮ
Foto: JAN ŠILPOCH
Když se řekne ústav pro postižené,
ještě mnoha lidem naskakuje husí kůže.
Čím to je?
Jde odůsledek komunistické éry. Letos
slavíme sto let od založení našeho ústavu.
Ajen letmý pohled na jeho život, zájem
veřejnosti, tisku inejrůznějších spolků řek-
něme v30. letech minulého století ukazuje,
že jeho pověst ve společnosti byla vté době
pozoruhodná. Označení „ústav“ bylo jen
vyjádřením právnické formy organizace
aneneslo vsobě nic pejorativního.
Až mnohem později se toto označení
začalo spojovat smístem, kam se ukrývají
komplikované osudy postižených azároveň
se stalo synonymem pro jakési zbídačení,
omšelost, možná ibeznaděj. Skoro nikdo
tam nechtěl pracovat aspolečnost raději ne-
chtěla vědět, jak to tam vypadá. Jenomže za
posledních více než dvacet let prošla podob-
ná zařízení obrovskou proměnou. Přesto mě
zlobí, že tato pověra nebo nálepka umnoha
lidí přetrvává. Aodtud je už jen krůček
knaprosto neinformovaným názorům typu
„všechny ústavy zrušit“!
Anahradit je něčím jiným? Čím?
Počet dětí alidí spostižením neklesá. Má to
různé příčiny, ale to by bylo na jiný rozhovor.
Vposledních letech ale vzniká řada organi-
zací, které se jim věnují. Atak vznikne někde
„domeček“, jinde „pampeliška“, tam zase
„centrum“. Nejmenují se „ústav“, ale musejí
mít svou vnitřní strukturu, odborný personál,
odpovědné osoby, kontrolovatelnou činnost
ahospodaření, takže... Zkrátka vypustilo se
jen jedno slovo, anajednou jde opřijatelnou
formu. Důležité totiž zůstává azůstane, že
postižení, zejména skomplikovanějšími
vadami, potřebují kvalifikovanou péči, speci-
fické přístupy, odborníky, kteří jim opravdu
mohou pomoci. Jenom soucit nestačí.
anení to dobré pro dospělost našich žáků
astudentů.
Takže jsme školou, speciální atřeba trochu
výjimečnou, ale školou, zkteré se vracejí
denně nebo třeba jednou za týden, ale mají
místo pro návrat. Proto jsme také změnili
celé uspořádání, vjedné budově je internát,
vjiné třídy sjídelnou. Věřte, že pro mnoho lidí
zJedle bylo těžko přijatelné, že všichni chodí
do školy „jinam“. Iza deště asněhu. Aptali se:
Jan PIČMAN:
Kdo je PhDr. Jan Pičman
Ředitel Jedličkova ústavu a škol
od r. . Klinický psycholog spraxí
vpedagogicko- psychologické poradně,
dětské psychiatrii a na klinice dětské
onkologie. Člen redakční rady Můžeš.
info
TÉMA: Léčebné ústavy
Jakou nejdůležitější proměnou jste
prošli vy?
Především jsme přestali být zařízením
sociální péče astali jsme se opravdu ško-
lou, isinternátem, ale už nejsme náhrad-
ním domovem. Trváme na tom, že naši
žáci astudenti musejí mít domov jinde.
Buď usvé rodiny, nebo vjiném zařízení,
například vdětském domově. Protože mít
na jedné chodbě ložnici natrvalo avedle
hned třídu vytváří pokřivený pocit domova
Jsme školou, speciální
atřeba trochu
výjimečnou, ale školou,
zkteré se vracejí denně
nebo třeba jednou
za týden, ale mají
místo pro návrat.
Kdo je oblékne, kdo dohlédne, aby přišli včas
atd. Našli jsme řešení adnes už je to normální.
Těch změn ale bylo ještě mnohem víc.
Zasáhly vaše kolegy? Zvládli tuto
proměnu?
To je proces téměř bez konce. Kdysi jsem se
vpracovní psychologii učil, že když vněja-
kém systému spouštíte kvalitativně novou
věc, je lepší vyměnit všechny zúčastněné
lidi než je přeučovat, protože setrvačnost je
Můžeš