Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 9

Inkluzivní

vzdělávání

V současnosti mnoho pojmů přejí-

máme z angličtiny a myslíme si, že

je to poslední hit, něco, co přišlo ze

západu, či co nám dokonce diktuje

Evropská unie. Tak to není.

Vyloučení z celku bylo běžné už ve

starověké i později ve středověké

společnosti. Lidé se dělili na otroky

a svobodné, podle urozenosti rodů,

později podle bohatství rodičů a ne-

dávno podle třídního původu. Vedlo

to k velké diferenciaci. Pomalu se

ale docházelo k závěru, že celek

tvoří všichni a že do společnosti

patří jak ti talentovanější, tak i ti

šikovnější na sport, i jiní, nadanější

na matematiku… A také ti, kteří mají

nějaký handicap, tedy neodpovídají

normě. Kdo ale normě odpovídá?

Pojem exkluze či inkluze se aktuálně

používá v souvislosti, zda začle-

nit do celku i děti nějak odlišné.

V každém slovníku latiny snadno

nalezneme, že excludo, -ere…

znamená vyloučit, zbavit někoho

určité možnosti, zamezit mu přístup

k něčemu. Includo, -ere… naopak

znamená včlenění někoho nebo

něčeho do celku. Když si tato dnes

tak často opakovaná slova dáme do

souvislosti s umožněním včlenit děti

nějakým způsobem odlišné mezi

ostatní, už nebudeme tak rozhorleně

odmítat inkluzi nějakým způsobem

znevýhodněných dětí do vzděláva-

cího procesu. Tvoříme přece celek.

Včlenění není přínosem jen pro

handicapované děti či pro jejich

rodiče, ale pro všechny, kteří jsou

s nimi pohromadě. Všichni si zvyk-

nou, že společnost je celek, který se

skládá z lidí různorodých, že někteří

jsou nadanější na tělocvik a jiní

třeba na matematiku… Uvědomí si,

že odlišnost má svá plus a minus.

Na ní je podstavena individualita

i solidarita.



Autorka je socioložka,

členka rady Konta Bariéry.

SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ

9

Zdá se, že rodiče mají k veřejnému

školství značnou nedůvěru a věří, že

je třeba výběru školy věnovat velkou

péči, aby splnila jejich nároky. Nedů-

věru však projevují nejen rodiče vůči

škole, ale i škola vůči rodičům. Uči-

telé například nedůvěřují dětem, že

budou plnit školní povinnosti. Nedů-

věřují ani rodičům, že je v tom budou

podporovat. To není dobrá situace,

protože bez vzájemné důvěry a spo-

lupráce rodiny a školy není možné

maximalizovat prospěch dítěte.

Veřejnost má málo faktů?

Některé doklady o fungování čes-

ké vzdělávacího systému skutečně

chybějí, ale já se obávám, že i kdyby-

chom je měli, moc by nám to nepo-

mohlo. Myslím, že bychom měli víc

přemýšlet o tom, jakou společnost,

a tedy i školu vlastně chceme. A ja-

kých hodnot si společně ceníme.

Řekla bych, že diskuse o inkluzi uká-

zala více než co jiného, že to nevíme.

Chceme skutečně poskytovat

vzdělaným a motivovaným lepší pří-

ležitosti a chceme společnost čím dál

více rozdělovat, nebo nám záleží na

tom, jak vzdělaná bude i ta nejhůře

vzdělatelná část populace, a chceme

poskytnout kvalitní vzdělání všem

dětem, i těm, jimž se o to nedokážou

postarat rodiče? Chceme poskytnout

jedincům, kteří mají nějaká omeze-

ní, co nejlepší šance se zapojit podle

svým možností do běžné společnosti,

nebo je chceme od této společnosti

oddělovat? Pokud se shodneme, že

nám jde o maximalizaci potenciálu

všech, pak se můžeme domlouvat,

jak toho co nejlépe docílit. Zde pak

pomohou dobré konkrétní příklady.

A ty máme.

Omnohých píšeme apsali jsme.

Anaše zkušenost říká, že tam,

kde inkluzi vzali pedagogové

vážně, rychle získali ipodporu

rodičovské veřejnosti. Asamy

děti nepokládají přítomnost spo-

lužáků spostižením za problém.

Zdá se, že veřejnost docela dobře

přijímá integraci dětí s tělesným po-

stižením. Tam už se mnohé změnilo.

Ale u dětí s mentálním postižením,

a zejména u dětí s poruchami au-

tistického spektra, se mnoho rodičů

zdravých dětí bojí, že učitelé budou

těmto dětem přizpůsobovat celkovou

úroveň práce ve třídě, a zdravé děti tak

začnou zaostávat. A rodiče dětí s po-

stižením se zase bojí, že běžná škola

nebude schopna věnovat jejich dětem

potřebnou péči, neuchrání je před ši-

kanou a pocity nedostatečnosti. A tady

pomohou příklady, co je možné a po-

třebné vykonat pro to, aby to tak neby-

lo. A zároveň ujištění, že se vždy bude

sledovat nejlepší zájem dítěte, a tedy

i takové zapojení do činnosti běžné tří-

dy, které bude pro ně prospěšné.

Zapojení může mít mnoho různých

podob, ale pro hledání optimální po-

doby je nezbytné, aby školy měly pod-

statně lepší podmínky a prostředky,

než mají nyní. Ale zásadní je již dříve

zmiňovaná důvěra a dobrá vůle na

obou stranách. Bez důvěry školy v ro-

diče a rodičů ve školu nelze zlepšení

situace docílit.



Inkluzivní vzdělávání vČR – fakta

Žáků vzákladních školách je přibližně ,

ve speciálních apraktických školách .

Zkušenost: např. vroce  chodilo do základních škol

 % nevidomých dětí, vroce  už  %. Celkem už zhruba

 % dětí se speciálními vzdělávacími potřebami chodí do

běžných škol. Děti slehkým mentálním postižením – zhruba

polovina – už dnes chodí do běžných škol.

Budou úplně zrušeny praktické aspeciální školy atřídy?

Ne, jedná se ofámu. Ale pro mnoho speciálních pedagogů

se otevírá práce na běžných školách. Stejně tak vznikne

potřeba nových asistentů aposílení poradenských center.

Rodičům nadále zůstává možnost volby.

Vkaždém okrese je alespoň jedna škola svelkým

zkušenostmi zinkluze. Rodiče se mohou obrátit ke

konzultaci itam.

Rozpočet ministerstva školství počítá už vletošním

roce spodstatným zvýšením podpory inkluze, vroce

 přibudou další prostředky především pro posílení

pedagogických kolektivů, počtu asistentů atd.

Zahraniční výzkumy ukazují

poměrně jednoznačně,

že diferencované vzdělávání

není schopno poskytnout dětem

kvalitnější vzdělávání než vzdělávání

společné a že na ně vždycky

doplácejí děti v nevýběrových

větvích.