Strana 15
pro představu: průměrný důchod je
v Egyptě přibližně 350 EGP měsíč-
ně. To vám ve městě nestačí obvykle
ani na pronájem jednoho pokoje.“
Důchod je zhruba třetina průměr-
né egyptské mzdy, přičemž jedna
místní libra stojí v přepočtu přibližně
2,75 Kč.
HORŠÍ POREVOLUČNÍ ČASY
„Drtivá většina lidí s nějakým posti-
žením se obrací na charitu nebo pro-
dává drobnosti na ulici. Řada z nich
také žebrá. Neexistuje systém ve-
řejného zdravotního pojištění. Toho
se dočkají jen někteří zaměstnanci
a jen u některých zaměstnavatelů.
Když někdo potřebuje péči, musí si
ji hradit sám,“ popisuje neradostnou
situaci mladý právník. Podle jeho
slov se navíc situace ještě zhoršila
po revolučním roce 2011. A to i v ji-
ných oblastech.
„Dříve existovalo vcelku dost ma-
lých charitativních organizací. Byť
měly od státu jen symbolickou pod-
poru a jejich pomoc zdaleka nedo-
kázala pokrýt potřeby společnosti,
bylo to alespoň něco. Dnes se jejich
počet výrazně zredukoval. Žijí to-
tiž hlavně ze sbírek v rámci mešit
či kostelů. Věřící charitu podporu-
jí, je to jeden z pilířů islámu. Jenže
po revoluci došlo k výrazné změ-
ně. Spolupráce s organizovanou ví-
rou začala vzbuzovat podezření na
kontakty s Muslimským bratrstvem
(jedno z největších islámských hnu-
tí se znaky panislamismu a islám-
ského fundamentalismu, vzniklo
v Egyptě už v roce 1928 – pozn. re-
dakce). Odklon od podpory věřících
je však často pro takové neziskové
organizace likvidační,“ analyzuje
situaci Muhammed Abu Zikrí. Klí-
čovou roli v péči o lidi s postižením
proto hrají jejich rodiny, které jsou
však většinou samy velmi chudé.
PŘEDSUDKY ADISKRIMINACE
Kromě nevalného zájmu ze strany
státu narážejí v běžném životě lidé
s postižením také na řadu předsudků
a hluboce zakořeněných stereotypů.
„Já zastupuji i lidi nakažené virem
HIV. To u nás ale představuje velký
problém. Společnost je má za hříš-
níky a v podstatě převládá názor –
dobře jim tak. Domoci se nějakých
práv je velmi obtížné,“ stýská si pan
Muhammed.
Situace lidí s fyzickým, smyslovým
či mentálním postižením není o moc
lepší. „Před několika lety se stalo, že
hluchoněmý člověk přišel na poho-
tovost s nějakou akutní záležitostí,
ale než dokázali zajistit překladatele,
tak ten dotyčný zemřel. Dodnes se
ale situace zásadně nezměnila. Jindy
zase nevidomý muž čelil obvinění,
že po někom střílel… Nebo další pří-
pad: Policie chtěla legitimovat muže
s mentálním postižením. Ten ne-
chápal, co se děje. Policisté to vzali
jako provokaci a muže mučili tak,
že skončil v nemocnici. Aktuálně to
řeší státní zastupitelství, které tvrdí,
že šlo o individuální selhání jednot-
livců,“ nastiňuje pan Muhammed ně-
které kauzy. V jejich výčtu by se dalo
dlouze pokračovat.
„Neslyšící člověk u nás například
nesmí studovat na univerzitě. Sice to
nezakazuje zákon, ale směrnice školy
ano. Jednomu ohluchlému člověku,
který svůj handicap zapřel a uměl
bezchybně odezírat, se podařilo vy-
studovat. To ale byla bezprecedentní
výjimka. Nepřijali ani hluchého novi-
náře s letitou praxí, který si chtěl do-
plnit žurnalistické vzdělání,“ líčí těžké
poměry pan Muhammed. On sám prý
během svého studia kvůli handicapu
trpěl jen trochu, a to především psy-
chicky. Jeho postižení je pouze leh-
ké, nijak ho ve studiu neomezovalo,
a přesto se setkával s nepřiměřenou
lítostí. I proto se rozhodl hájit práva
lidí s postižením. A ti kvitují s povdě-
kem, že je zastupuje jejich člověk,
který jim, podle jejich názoru, díky
svému handicapu lépe rozumí.
Pro egyptskou společnost je podle
pana Muhammeda každá odchylka
od normálu provokativní. Zejména
mentální postižení vzbuzuje vý-
směch a opovržení. To platí na úrovni
anonymního setkání. Naopak vztah
komunity k takovému člověku ve
vlastních řadách je paradoxně velmi
vřelý. Je vnímán jako požehnání od
Boha, který jim tak dává nahlédnout,
jaké oni sami mají štěstí, když jsou
v pořádku. O svého známého s men-
tálním postižením hezky pečují a na
potkání ho často pohladí.
ZAHRANIČNÍ INSPIRACE?
Muhammed Abu Zikrí dnes pracu-
je pro organizaci, kterou podporu-
je americká nezisková organizace
National Endowment for Democracy
(NED). Podpora z její strany je však
tak trochu tajná – z bezpečnostních
důvodů nesmějí zahraniční subjek-
ty subvencovat egyptské organizace
oficiálně.
Byť má pan Muhammed minimální
fyzický handicap, i on sám se v osob-
ním životě setkal s předsudky. Kdysi
byl zasnouben s dívkou bez postižení,
jejíž matce jeho ochrnutá ruka vadila.
Před časem se oženil s jinou ženou.
Má podobně lehké postižení jako on,
pracuje jako učitelka a její rodina
vztahu přeje. Paradoxně to byla vlast-
ní rodina pana Muhammeda, jež měla
k partnerčinu postižení výhrady!
Z České republiky si pan Muham-
med odváží řadu dojmů a inspira-
cí. „Máte velkou výhodu v přístupu
ke vzdělání i pro lidi s postižením.
U nás jsou často nevzdělaní. To mi-
nimum specializovaných škol, které
v Egyptě máme, je na velmi nízké
úrovni. A doslova mne tu dojaly dvě
situace. Poprvé to bylo, když jsem vi-
děl na ulici, jak vodicí psi pomáhají
nevidomým. To je u nás z kulturních
důvodů nemyslitelné. Pes je považo-
ván za špinavé zvíře, které by nikdo
nepustil třeba do metra. Druhý mo-
ment byl pak ještě silnější. To když
jsem v tramvaji viděl maminku se
synem, který měl Downův syndrom.
Normálně si povídali a lidé kolem
tomu nevěnovali žádnou pozornost.
Byla to pro ně přirozená situace, žád-
né úšklebky a ukazování prstem. To
na mě udělalo velký dojem,“ uzavírá
Muhammed Abu Zikrí.
Drtivá většina lidí s nějakým
postižením se obrací na charitu
nebo prodává drobnosti
na ulici. Řada z nich také žebrá.
Neexistuje systém veřejného
zdravotního pojištění.
15