Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 8

REFLEKTOR

Kdo je RNDr. Jana Straková, Ph. D.

Jana Straková pracuje vÚstavu výzkumu arozvoje

vzdělávání Pedagogické fakulty UK. Koordinovala

českou realizaci mezinárodních výzkumů vědomostí

adovedností vžákovské idospělé populaci. Spolupracuje

sřadou domácích izahraničních nevládních organizací

isinstitucemi státní správy.

rodinného zázemí, dochází k němu

velmi záhy a stále se prohlubuje. Zá-

roveň zde máme tradici speciálního

školství, která způsobuje, že podíl

dětí, které jsou vzdělávány mimo

hlavní vzdělávací proud, patří v ČR

mezi vyspělými zeměmi dlouhodo-

bě k nejvyšším.

Ale není vlastně dobře, že náš

systém umí více vyhovět diferen-

covaným potřebám dětí?

Ale my nemáme vůbec žádné do-

klady o tom, že náš systém umí více

vyhovět diferencovaným potřebám

dětí. Nikdo například nezkoumal,

zda se u nás dětem v praktických

školách daří lépe, než by se jim da-

řilo v hlavním vzdělávacím proudu.

Zahraniční výzkumy ukazují po-

měrně jednoznačně, že diferencova-

né vzdělávání není schopno poskyt-

nout dětem kvalitnější vzdělávání

než vzdělávání společné a že na ně

vždycky doplácejí děti v nevýběro-

vých větvích.

Diferencované vzdělávání tedy

nezlepšuje celkový výsledek, ale

zvyšuje rozdíly mezi dětmi ve vý-

běrových a nevýběrových třídách,

nehledě na to, že povinné vzdělávání

má přece i jiné cíle než kognitivní. Má

děti naučit žít a spolupracovat s jiný-

mi dětmi, které se liší svými zájmy,

dispozicemi, zkušenostmi. U nás se

ovšem hodně zaměřujeme na kogni-

tivní vzdělávací cíle a přesvědčení,

že jejich naplňování prospívá raná

diferenciace (jak nahoru, tedy do vý-

běrových škol všeho druhu, tak dolů

– do praktických a speciálních škol),

je ve společnosti hodně rozšířené. Je

také pravda, že tento názor zastává

i mnoho pedagogů, což není v me-

zinárodním kontextu úplně obvyklé.

Zahraniční učitelé diferenciaci často

nepodporují, neboť v praxi vidí, jak je

nespravedlivá.

To zní vnaší společnosti, která

má kelitářství daleko, překva-

pivě.

Když jsme dělali jeden z průzkumů

u dospělé populace, osmdesát pro-

cent obyvatel řeklo, že škola by měla

pomoci těm dětem, které objektivně

mají horší podmínky ke vzdělávání.

Ale stejné množství lidí podporovalo

diferencované vzdělávání. Myslím,

že si dostatečně neuvědomujeme, že

chceme-li pomoci těm, kteří to po-

třebují, neumíme to ve většině přípa-

dů udělat lépe a efektivněji jinak než

právě prostřednictvím společného

vzdělávání.

Veřejnost prostě věří, že volba

školy je pro děti nejlepší…

Veřejnost si možnosti volit ško-

lu pro své dítě velice cení a výběr

školy nabývá v posledních letech

na stále větším významu. Rodiče

vybírají velmi pečlivě školy pro své

děti nejen ve velkých městech, ale

i v menších sídlech, ze kterých třeba

dovážejí děti do měst i v situaci, kdy

by jim ve vesnické škole bylo lépe.

V České

republice

výsledky

vzdělávání

a dosažené

vzdělání

hodně

závisí na

rodinném

zázemí.