Strana 17
17
vě Hradci, jeho žena šla pochopitel-
ně s ním. A tak se ke zkušenostem
učitelky zvláštní školy přidala nová
skutečnost – psychoterapeutický
výcvik a hlubší porozumění proble-
matice rodin, které pečovaly o dítě
s postižením.
V místě, kde žila, tehdy žádné mo-
derní služby a pomoc lidem s posti-
žením nebyly a rodiny se urputně
bránily ústavní péči. Paní Drahomíra
se začala ptát i sama sebe – proč?
A s použitím svých odborných zna-
lostí tak vlastně založila rodičovskou
skupinu, která už opustila faru a sou-
středila se na hledání účinné pomoci.
„Bylo to v době, kdy školství neznalo
pojem integrace, natož inkluze. Před
námi byly čtyři děti na vozíku, kro-
mě jednoho všechny s výbornou in-
teligencí. Školství jim ale nenabízelo
nic. Naprosto neformálně jsme hle-
daly cesty k ředitelům škol, aby dali
těmto žáčkům šanci. A opět zazní-
valo – dejte TO do ústavu! Neustou-
pily jsme a bez zákonů, vyhlášek,
nařízení a zvláštních fondů začaly
děti chodit do běžných škol.“ A došlo
také k založení neziskové organizace
Otevřená OKNA, která děti a jejich
rodiny doprovázela na cestě k plno-
hodnotnému životu.
Dnes poskytují chráněné bydlení,
chráněné dílny, sociálně-terapeu-
tické dílny, poradenství, zaměstnání
pro lidi s postižením a mnoho dal-
ších, především dobrovolnických
aktivit. Už mají mimořádné renomé,
ale v roce 2003 – na začátku? Za-
kladatelka už hodně věděla o lidech
s postižením. Ale co mohla vědět
o úřadování kolem takové organi-
zace? O hlášeních, pokynech, před-
pisech, účetnictví nebo posudcích?
V šicí dílně, ale i na ostatních pracovištích
se povoluje jen jedna kvalita. Prvotřídní.
Titul manažer
prodeje tu není
formální. Umí
obchod dobře
rozjíždět…
Před námi byly čtyři
děti na vozíku, kromě
jednoho všechny
s výbornou inteligencí.
Školství jim ale
nenabízelo nic.