Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 26

KULTURA / HEREC PAVEL NOVÝ

Máme včasopise volný seriál

článků ošpatné životní minutě.

Vy jste ale měl vtomhle okamži

-

ku vlastně docela štěstí…

Ano, protože na mém pokoji v ne-

mocnici byla právě zdravotní sestra.

Nevím, jak by to vypadalo, kdybych

byl tehdy bez dohledu, a praštilo to se

mnou. Sled událostí znám jen z vy-

právění, já si naposledy pamatoval

den a půl předtím, kdy za mnou při-

šel psychiatr a ptal se na moje halu-

cinace. Pak už bylo jen velké nic.

Zkuste definovat tři věci, na které

jste přišel během nemoci.

Absolutní novum pro mě bylo sdě-

lení doktora Mazance z Motola, že

já velím svému mozku. Vzal jsem to

na vědomí, naučil se s tím pracovat,

a docela to jde. Stejně důležité je mít

rád sebe. Nikdo nechce mít handi-

cap, i když se třeba dá zvládnout;

mám spoustu kamarádů, kteří jsou

na vozíku. Člověk vydrží a dokáže

neuvěřitelné věci! Ovšem musí se

k tomu postavit! A srovnat si všech-

no v palici… A pak jsou lidi okolo,

kteří by vám měli pomáhat. Jsme už

ve věku, že si musíme pomáhat.

Jste znám svou vytrvalostí, ne-

poddával jste se nemoci…

Krátce to vystihla primářka Marie

Kulakovská v Kladrubech, která mi

připomínala: „Pomoz si, a bude ti

pomoženo!“ Pan doktor Mazanec,

neurolog, mi zase léčbu objasnil:

„Lékaři vás nevyléčí. My doktoři sice

většinou víme, co je příčinou, umí-

me něco vyříznout, opravit, tu léčbu

vám můžeme doporučit… Ale vyléčit

se musí každý sám.“ Víte, já si v prů-

běhu těch skoro dvou let, kdy jsem se

„vracel“ zpět, vážil báječných rukou

spousty trpělivých lidí, třeba z týmu

kolem doktora Pavla Koláře z Motola.

Nebo neuvěřitelná péče rehabilitační

sestry, která používá Vojtovu metodu

a byla u toho, když mi zacukaly sva-

ly na nohou. A pak o něco později,

když jsem udělal první krok na cestě

zpátky. Pak už zbývalo maličko: jen

si „povyskočit“!

Pamatujete si, kdy jste se během

léčení poprvé usmál?

První úsměv na tvář mi vyloudil při

návštěvě můj kamarád, jinak dost

otrlý člověk, automobilový závodník

Palivec. Přišel za mnou ještě na ARO,

když jsem už vnímal. Opřel se o zeď,

pak prohlásil: „Tohle nedám!“ a ode-

šel domů… Pochopil jsem, jak na tom

asi jsem.

Vy jste zůstal po léčení Kladru-

bům věrný… Jezdíte tam ina

různé akce.

Kladrubská rehabilitační péče – to

jsou víc než Lurdy, tam se koná zá-

zrak tak jednou za čtvrt století, ovšem

v Kladrubech každý týden! Docela

fofr, nemyslíte? Tam není čas na zdr-

žování, já měl na léčení rok. Strašně

rozhodující měsíce, pak už totiž mů-

žete jen doufat, že se něco o málo

zlepší. Z Kladrub jsem sice odcházel

už bez vozíku, ale o holích. Ty jsem

odložil až za dlouho. Moje pokroky,

to byl cílený výsledek práce Motola

a Kladrub. A Kladrubský La Man-

che? Snažím se tam být každoročně:

jde o štafetu a jednotliví účastníci, ať

zdraví zaměstnanci, nebo klienti, se

v bazénu střídají celý den. Začíná se

ráno ve tři a končí se až večer.

Lezení do studené vody je vaše

hobby, které vám dokonce „po

-

mohlo“ kČeskému lvu.

S otužováním fakt problém nemám

a nikdy jsem ho neměl. Jsem kluk ze

Šumavy, kde jsme v zimě občas také

Být paličatý mi docela jde,

třikrát mě nevzali na DAMU,

a stejně jsem se stal hercem!

Vnovém filmu

Bohdana Slámy,

režisérově prvním

historickém

ačernobílém

snímku, hraje

Pavel Nový

židovského

obchodníka.