Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 26

KULTURA / HEREC PAVEL NO
Máme včasopise volný seriál
článků ošpatné životní minutě.
Vy jste ale měl vtomhle okamži
-
ku vlastně docela štěstí…
Ano, protože na mém pokoji v ne-
mocnici byla právě zdravotní sestra.
Nevím, jak by to vypadalo, kdybych
byl tehdy bez dohledu, a praštilo to se
mnou. Sled událostí znám jen z vy-
právění, já si naposledy pamatoval
den a půl předtím, kdy za mnou při-
šel psychiatr a ptal se na moje halu-
cinace. Pak už bylo jen velké nic.
Zkuste definovat tři věci, na které
jste přišel během nemoci.
Absolutní novum pro mě bylo sdě-
lení doktora Mazance z Motola, že
já velím svému mozku. Vzal jsem to
na vědomí, naučil se s tím pracovat,
a docela to jde. Stejně důležité je mít
rád sebe. Nikdo nechce mít handi-
cap, i když se třeba dá zvládnout;
mám spoustu kamarádů, kteří jsou
na vozíku. Člověk vydrží a dokáže
neuvěřitelné věci! Ovšem musí se
k tomu postavit! A srovnat si všech-
no v palici… A pak jsou lidi okolo,
kteří by vám měli pomáhat. Jsme už
ve věku, že si musíme pomáhat.
Jste znám svou vytrvalostí, ne-
poddával jste se nemoci…
Krátce to vystihla primářka Marie
Kulakovská v Kladrubech, která mi
připomínala: „Pomoz si, a bude ti
pomoženo!“ Pan doktor Mazanec,
neurolog, mi zase léčbu objasnil:
„Lékaři vás nevyléčí. My doktoři sice
většinou víme, co je příčinou, umí-
me něco vyříznout, opravit, tu léčbu
vám můžeme doporučit… Ale vyléčit
se musí každý sám.“ Víte, já si v prů-
běhu těch skoro dvou let, kdy jsem se
vracel“ zpět, vážil báječných rukou
spousty trpělivých lidí, třeba z týmu
kolem doktora Pavla Koláře z Motola.
Nebo neuvěřitelná péče rehabilitační
sestry, která používá Vojtovu metodu
a byla u toho, když mi zacukaly sva-
ly na nohou. A pak o něco později,
když jsem udělal první krok na cestě
zpátky. Pak už zbývalo maličko: jen
si „povyskočit“!
Pamatujete si, kdy jste se během
léčení poprvé usmál?
První úsměv na tvář mi vyloudil při
vštěvě můj kamarád, jinak dost
otrlý člověk, automobilový závodník
Palivec. Přišel za mnou ještě na ARO,
když jsem už vnímal. Opřel se o zeď,
pak prohlásil: „Tohle nedám!“ a ode-
šel domů… Pochopil jsem, jak na tom
asi jsem.
Vy jste zůstal po léčení Kladru-
bům věrný… Jezdíte tam ina
různé akce.
Kladrubská rehabilitační péče – to
jsou víc než Lurdy, tam se koná zá-
zrak tak jednou za čtvrt století, ovšem
v Kladrubech každý týden! Docela
fofr, nemyslíte? Tam není čas na zdr-
žování, já měl na léčení rok. Strašně
rozhodující měsíce, pak už totiž mů-
žete jen doufat, že se něco o málo
zlepší. Z Kladrub jsem sice odcházel
už bez vozíku, ale o holích. Ty jsem
odložil až za dlouho. Moje pokroky,
to byl cílený výsledek práce Motola
a Kladrub. A Kladrubský La Man-
che? Snažím se tam být každoročně:
jde o štafetu a jednotliví účastníci, ať
zdraví zaměstnanci, nebo klienti, se
v bazénu střídají celý den. Začíná se
ráno ve tři a končí se až večer.
Lezení do studené vody je vaše
hobby, které vám dokonce „po
-
mohlo“ kČeskému lvu.
S otužováním fakt problém nemám
a nikdy jsem ho neměl. Jsem kluk ze
Šumavy, kde jsme v zimě občas také
Být paličatý mi docela jde,
třikrát mě nevzali na DAMU,
a stejně jsem se stal hercem!
Vnovém filmu
Bohdana Slámy,
režisérově prvním
historickém
ačernobílém
snímku, hraje
Pavel Nový
židovského
obchodníka.
Můžeš