Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 11

11

stoupilo o pár set dětí více do běžných

než speciálních škol (2033/1941),

současně roste o několik set ročně

celkový počet dětí vyžadujících stálou

péči. To je velmi pravděpodobně způ-

sobeno přesnější diagnostikou, ale

možná i nárůstem množství poruch

a větší citlivostí k nim.

DEBATA PROBÍHÁ

POD POVRCHEM

I když pro běžnou veřejnost debata

o inkluzi skončila, v odborných mé-

diích probíhá velmi živě. Odpůrci

změn z roku 2016 jsou shromáždě-

ni především okolo dvou profesních

organizací. Asociace speciálních pe-

dagogů, která patří k dlouhodobým

kritikům a považuje celý koncept za

mylný a škodlivý, a okolo učitelského

spolku Pedagogická komora, který

je v kritice umírněnější a prosazuje

především koncept speciálních tříd

v běžných školách.

Protože se ale nenaplnil narativ

rozkladu veřejného školství, změni-

la se i diskutovaná témata. Nejvíce

se tedy mluví o nedostatku asisten-

tů a jejich nízké odborné kvalifikaci.

Probírají se konkrétní případy dětí

s nějakou poruchou chování, které

z hlediska učitelů a rodičů narušují

vyučování. Nějakou dobu bylo silné

téma přetíženost poraden a zpož-

ďování posudků a různé organizač-

ní nelogičnosti týkající se pomůcek

a efektivity vynaložených peněz.

I když se občas v některém médiu,

nejčastěji jde o Blesk či Parlamentní

listy, objeví alarmující text, který zo-

pakuje, že se české školství řítí do

záhuby, po dvouletém období, kdy

systém nabíhal, se situace zklidnila.

Běžné školy vnímají, že děti se zvlášt-

ními potřebami se objevují ve třídách

stále častěji a nejde o žáky, které by

bylo možné přesunout do nějaké spe-

cializované školy. Například proto, že

jde sice o dítě s poruchou chování,

ale bez jakéhokoli mentálního handi-

capu. A pro takové žádnou speciální

školu nemáme. Přitom je podle aktu-

álního sdělení České školní inspekce

ve školách 57 tisíc žáků s poruchami

učení a chování. Jen 3 % z nich chodí

do speciálních tříd.

Co je vlastně

nejdůležitější?

Zkušenost dětí.

Katastrofický narativ zněl,

že do škol dorazí tisíce

nevzdělavatelných dětí, dojde

k likvidaci speciálního školství,

rozvratu veřejného školství a útěku

části žáků do soukromých škol.

Nic z toho nenastalo.