Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 15

15

něm ale vozí kvůli tomu, že to o de-

set centimetrů neodpovídá normě…“

uvažuje Adam Erben.

Obloukem nás podobná praxe

vrací zpět k otázce estetiky. Na ni

se často (nejen) při realizaci bezba-

riérovosti moc nehledí, přitom však

může fungovat jako protiargument

například u zpřístupňování histo-

rických památek. „Důvod je dvojí,“

domnívá se Adam Erben. „Jednak si

každý představí levné humpolácké

řešení, jakých známe z tuzemské

praxe nepočítaně, za druhé jde zase

o tu okatost. Proč se bránit nenápad-

nému zadnímu vchodu, tak jako je to

třeba tady v Brně na Špilberku?“

NÁROD KONZERVATIVNÍCH

KUTILŮ

Přístup k řešení bezbariérovosti vy-

chází podle Erbena z hlubších koře-

nů naší společnosti. „Jsme národem

kutilů, zvyklí to nějak svépomocí

udělat, což může zdánlivě budit do-

jem praktičnosti. Opak je ale obvyk-

le pravdou. Kolik lidí si nechá udělat

věci na míru – oblečení, vybave-

ní bytu a podobně? Spokojíme se

s unifikovanými sériovými produk-

ty, přitom se bavíme o věcech, které

užíváme denně a rozdíl v kvalitě je

očividný. Na západě není vzácností

nábytek na míru. Chová se tak ale

celá společnost, těžko proto očeká-

vat, že lidé s postižením budou jiní.“

Denním chlebem Adama Erbena je

i přizpůsobování domovů lidí s po-

stižením. Ze zkušenosti tak může

například potvrdit, že minimum lidí

mění byt a jeho vybavení podle své-

ho věku. Taková zkušenost je mno-

hým z nás poměrně známá: domovy

našich rodičů vypadají i po desít-

kách let úplně stejně jako v našem

dětství. Přitom se logicky posouvají

generační potřeby i technologické

možnosti. „Jsme hrozně konzerva-

tivní, neradi věci měníme. Je to i tím,

že lidé se vydají z prostředků, aby si

něco pořídili, tak chtějí, aby to vydr-

želo co nejdéle. Když kupujeme auto,

chceme raději velké, protože se to

určitě bude někdy hodit. A zejména

za bydlení utrácíme hrozně peněz,

bohužel už ale ne za kvalitu,“ dodává

na závěr naší procházky.



Vcentru tady řeší

bezbariérovost

iestetiku...

... kopce adlažba

však místy pohyb

komplikují...

... aokolí nádraží

zoufale volá po

rekonstrukci.