Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 10

REFLEKTOR / INKLUZE
Inkluze
vdruhém
poločase
Text: TOMÁŠ FEŘTEK
Foto: JAN ŠILPOCH
Ve skutečnosti je to tak, že obdo-
bí mezi lety 2014 až 2016 bylo
z hlediska frekvence tohoto tématu
mimořádné. To, čemu si veřejnost
zvykla říkat inkluze a co se přesně-
ji jmenuje společné vzdělávání, tu
máme ze zákona od roku 2004 a ce-
lou tu dobu se o něj ani média, ani
veřejnost nijak zvlášť nezajímaly. Od
1. září 2016 se fakticky změnil jen
způsob financování, čímž došlo ke
zrovnoprávnění speciálních a běž-
ných škol v tom smyslu, že i běžná
škola, pokud pečuje o dítě s nějakou
speciální vzdělávací potřebou, na
ně dostane peníze. Tohle opatření
ve skutečnosti „běželo za kočárem“,
protože od poloviny nultých let se
děti ze specializovaných (speciálních
a praktických) škol do těch běžných
přesouvaly průběžně. V roce 2014
u některých druhů handicapů až tři
čtvrtiny dětí už chodily do běžných
škol.
Bylo tedy zcela namístě, aby na
takovou práci dostávaly i peníze.
Ale právě změna financování a oba-
vy o to, jak to bude se speciálními
školami, vzbudilo onu vlnu mediál-
ního zájmu. A u veřejnosti pocit, že
se chystá likvidace veřejných škol
a fakticky i speciálního školství.
HORDA NEVZDĚLAVATELNÝCH
NEDORAZILA
Katastrofický narativ zněl, že do škol
dorazí tisíce nevzdělavatelných dětí,
dojde k likvidaci speciálního škol-
ství, rozvratu veřejného školství
a útěku části žáků do soukromých
škol. Nic z toho nenastalo. Kromě
jiného i proto, že celkový počet dětí
v praktických školách, o ty šlo ve
veřejné debatě nejvíce, byl zhruba
takový, že na jednu běžnou školu by
připadli dva až tři noví žáci.
Skutečnost byla ještě skromnější.
Žáků, kteří po přijetí novely a změně
financování přešli ze specializované
školy na běžnou, bylo celkem nanej-
výš několik set, tedy v běžném pro-
vozu (máme přes 4000 základních
škol) je zcela výjimečné se s někým
takovým potkat.
Mění se ale situace na vstupu do
systému. Například v roce 2011 na-
stoupilo do běžných tříd 968 dětí se
speciálními vzdělávacími potřebami
a do speciálních tříd 1867 dětí. Tedy
třetina do běžných tříd, dvě třetiny do
speciálních. Tento poměr se postupně
vyrovnával. V roce 2017 poprvé na-
JAK SI VYLOŽIT FAKT, ŽE VMÉDIÍCH
SE DNES STÉMATEM INKLUZE
SKORO NEPOTKÁTE? ZNAMENÁ TO,
ŽE SE VE SKUTEČNOSTI NIC NEDĚJE
ANIC SE NEZMĚNILO?
NEBO NAOPAK VŠECHNO FUNGUJE,
APROTO NENÍ DŮVOD OTOM PSÁT
ATOČIT? SMÍŘILI SE UČITELÉ
STÍM, ŽE BUDOU MÍT VE TŘÍDÁCH
„JINÉ“ DĚTI, NEBO JIM TO VE
SKUTEČNOSTI VADÍ, ALE NETROUFNOU
SI TO ŘÍCT NAHLAS? NEBO
SE DOKONCE CHYSTÁ TICHÁ
LIKVIDACE INKLUZE?
Tomáš Feřtek
školství opravdu
rozumí. Na
rozdíl od mnoha
politiků...
Můžeš