Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 14

REFLEKTOR / PŘÍSTUPNOST VEŘEJNÉHO PROSTORU

Adam Erben (*)

Po studiu architektury  let cestoval po Francii, Itálii,

Německu aRakousku, kde si všímal řešení přístupnosti

veřejného prostoru.

Kpráci konzultanta bezbariérovosti brněnské Ligy vozíčkářů

se dostal přes vozíčkářský basketbal, který trénuje. Pracuje

slidmi rozličného věku itypu postižení.

Nejčastěji řeší úpravy koupelen, kuchyní avstupů do

domácnosti.

dicí linie pro lidi se zrakovým po-

stižením: „To je věc, u které mě vy-

sloveně provokuje, jak se obvykle

řeší. Když začnu u praktičnosti, tak

tyto linie ústí na přechody v místě,

kde je nájezd pro vozíčkáře. Typická

ukázka, jak se mohou křížit zájmy

uživatelů s různým postižením. Vo-

zíčkářům vadí drncání po výstup-

cích, nevidomým zase chybí výrazný

okraj chodníku v podobě obrubníku.

Přitom nájezd nemusí být přes celý

přechod a linie může ústit vedle něj,

jako to dělají třeba v Polsku. A pak

si všimněte, že prakticky v každém

zdejším městě jsou to unifikované

odlévané kvádry, často ještě v ne-

uvěřitelném odstínu červené. Ano,

mají být kontrastní, ale zkuste sehnat

jinou barvu... Proto mě potěší, když

to někdo dokáže vyřešit třeba pru-

hem malých žulových kostek mezi

jinak hladkým povrchem.“

Rozhodující při řešení konkrét-

ních opatření je přístup úředníků

a kreativita při naplňování předpisů

a vyhlášek. Ti, kdo zadávají zakáz-

ky a rozhodují o nich, sami v oblasti

bezbariérovosti často tápou, nevědí

a nemají představu. „Na přehradě

máme pět bezbariérových výletních

lodí k hradu Veveří, dokonce i s vy-

hovujícím WC, ale zastávky byly

nejprve vybudovány se schody. Je

neuvěřitelné, že se to může stát, stej-

ně jako následná reakce – no tak je

vždycky někdo vynese,“ rozhodí ru-

kama Adam Erben. Připouští záro-

veň, že vyhlášce by prospělo omla-

zení, protože obsahuje už poměrně

zastaralé věci a také je na některých

místech ve svém výkladu poněkud

„gumová“.

Iniciace novely ze strany Ligy vo-

zíčkářů však byla zatím neúspěšná.

A tak se Adam Erben vedle své kon-

zultační práce věnuje také osvětě

mezi budoucími kolegy, například

prostřednictvím přednášek na Sta-

vební fakultě Vysokého učení tech-

nického v Brně. Rozhodně má co pře-

dávat, zkušenosti z praxe má bohaté.

Když se však zeptáme, kdo by měl být

ideálním konzultantem bezbariéro-

vosti veřejného prostoru, nemyslí si,

že by bylo bezpodmínečně nutné, aby

s projekty radili sami vozíčkáři, jak

často zaznívá. „Měli by to být zkušení

a osvícení lidé s všeobecným vhle-

dem do problematiky. Neškolený uži-

vatel vozíku má jistě cenné postřehy

ze života, ale ze svého úhlu pohledu

třeba může nevědomky prosazovat

řešení, které bude v kolizi s potřeba-

mi právě například lidí se zrakovým

postižením,“ říká.

GHETTO BEZ BARIÉR?

Při zamýšlení na procházce městem

se zkušený architekt v jednu chvíli

nebojí upozornit na realitu, která se

mnohým nemusí líbit: bezbariéro-

vost je v určitých ohledech provoku-

jící. Investorům se nařizuje spousta

věcí, ze kterých nemají žádný profit,

to zákonitě vyvolává negaci. Zejmé-

na když to pak vypadá, že úpravy

nikdo nevyužívá. „Například hroma-

da parkovacích míst pro vozíčkáře

u hlavního vchodu do obchodního

centra, která zejí prázdnotou. Proč

je trochu nerozmělnit mezi ostatní?

Nebo zvlášť vyčleněná speciální WC.

To všechno podprahově vozíčkáře

vyčleňuje a jde to proti myšlence in-

kluze. Stejně jako když zdejší magis-

trát upřednostňuje výstavbu celých

domů zvláštního určení. Pochopitel-

ně, že je důležité, aby měli lidé s po-

stižením vyhovující podmínky, ale

měla by se sledovat i určitá hranice.

Tedy aby jim všechno ,speciální‘ pa-

radoxně neuškodilo vytvořením ja-

kéhosi ghetta uprostřed společnosti,

kterou to bude navíc dráždit,“ uvažu-

je Adam Erben.

Děje se tak svým způsobem i ve

chvíli, kdy chce někdo z dobré vůle

udělat bezbariérovou úpravu, která

však neodpovídá stoprocentně před-

pisům. Ty se sice v určitých přípa-

dech dají hezky „ohnout“, kupříkla-

du kličkou v podobě výjimek u tzv.

změn dokončených staveb, ovšem

jindy zase opačně házejí klacky pod

nohy a demotivují vstřícné nadšen-

ce. „Kupříkladu když se někdo snaží

zpřístupnit svůj podnik a najde řeše-

ní, které by fungovalo. Úředník se po

Selfie vBrně.

Město je poměrně

přístupné, mnohé

tu jde dobře, něco

ještě čeká na

zlepšení.