Strana 9
9
A v podstatě se dá říct, že naše cesta
férových podmínek za současného
zachování speciálních škol pro ty děti,
které potřebují výraznou míru podpo-
ry, je mnohem méně radikální, než jste
se mohli v minulém roce dočíst.
Takže se nikdo nemusí bát rušení
speciálních škol?
Hlavní pravidlo, které by mělo být
dodrženo, je zájem dítěte. To pře-
ce není žádné politikum, na tom se
shodnou všichni. A jak konkrétně
to bude probíhat, to je věc odborná.
Proto kladu takový důraz na školská
poradenská zařízení.
Také záleží na profesionalizaci
speciálních pedagogů, psychologů,
školních psychologů a školních spe-
ciálních pedagogů a výchovných po-
radců. Všichni víme, že je potřebuje-
me. A víme také, že v minulosti byli
tito odborníci takové popelky. Nevě-
novali jsme se příliš jejich ohodno-
cení ani vzdělávání.
Speciální školy nerušíme a nikdy
jsme neměli v úmyslu je rušit. In-
kluzivní vzdělávání, nebo chcete-li
společné vzdělávání, především ote-
vřelo vzdělávací systém. Dítě, které
v jednom případě nutně potřebuje
využít možnosti speciální školy, je
v druhém případě schopno vzdě-
lávat se bez problémů v běžném
proudu. Také se nabízejí kombinace:
dítě je například v prvních ročnících
integrováno, následně ve vyšších tří-
dách nebo na střední škole vy užije
možnosti některé ze speciálních
škol. Důležité je, aby byl systém pro-
stupný. Aby umožňoval dítěti i rodiči
volbu podle uvážení a zajišťoval bez-
pečí a jistotu, že vždy bude respekto-
ván nejlepší zájem žáka.
V minulosti šlo podle mého názo-
ru spíše o štěstí. Rodina kupříkladu
měla štěstí, že žije v obci, která už
má určité zkušenosti se vzděláváním
dětí se speciálními vzdělávacími po-
třebami, nebo žije v dojezdové vzdá-
lenosti vyhovující školy. Snažíme
se tyhle bariéry odstraňovat. Aby to
nebylo nadále o štěstí, ale o určité jis-
totě, kdy rodič ví, jaké má možnosti,
a bude je mít každý, bez ohledu na to,
ve které části republiky zrovna žije.
Osobně jsem nadšená z inkluziv-
ního vzdělávání v malých školách.
Někdy ani nerozumím tomu, jak to
tam ty paní učitelky dokážou zvlád-
nout, předvádějí absolutně nadlidský
výkon. Viděla jsem mnoho malotříd-
ních škol, kde měli třeba dvanáct dětí
a dvě třetiny z nich byly ve třetím
a vyšším stupni podpory. Jsem ráda,
že právě těmto školám se zlepšuje
systém podpory. Jde vlastně o takový
záchranný kruh, protože dlouhodobě
už to fungovat nemohlo. Vše stálo jen
na neuvěřitelném úsilí vyučujících,
a je jasné, že každý má své hranice.
Chtěla bych je moc pochválit.
A když se ptám, proč se vydali na
tak těžkou cestu, často odpovídají,
že jsou to prostě jejich děti. Na tom
se ukazuje, že menší obec funguje
mnohem víc jako komunita a vnímá
inkluzi zcela přirozeně.
Setkáváte se spodněty od rodičů,
kteří jsou nespokojeni spřijetím
svého dítěte ze strany školy, kte-
rou si vybrali?
Bohužel ano. Od září ustaly stesky
nad nedostatkem asistentů pedagoga
nebo nad zajištěním financí, to mám
potvrzené od různých sdružení po-
máhajících lidem s postižením.
Nemůžeme ale lidem přikázat, jak
mají něco cítit nebo co si mají myslet.
Je to věc zkušenosti, společenské, ale
i osobní – dokud se někdo nedostane
do určité situace, nepochopí, proč je
důležité mít možnost různých forem
pomoci. Nepokládám za svobodné
rozhodnutí, že všude máte zavřené
dveře a strach, že vaše dítě se dočká
odmítnutí. Stát by měl zajistit svobo-
du volby za férových podmínek. A to
se netýká jen dětí se zdravotním po-
stižením, ale třeba i nadaných a mi-
mořádně nadaných.
Nejsou na druhou stranu podpůr-
ná opatření někdy naddimenzova-
ná, že dítě až přespříliš obalíme
péčí, což může paradoxně zapad-
nutí do kolektivu bránit?
Asi nejdůležitější vizí posledních
změn je, že nechceme děti nálepkovat,
ale především chceme zajistit jejich
podporu ve vzdělávání. Chceme
přistupovat ke každému individuálně.