Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 20

ŽIVOT / PŘÍBĚH

cyklu, že se věci dotahují a pokračuje

se v nich.“

ROZHLEDNA AMOSTY

Na sport Pavla ani dnes nezapomí-

ná, jenže… „Sportovala bych ráda, ale

není kdy. Už v těhotenství jsem obje-

vila koloběžku. Mám ji hodně poma-

lou, aby mohl Štěpán vedle mě běžet,

a to nám vyhovuje. Marta jezdí na

kole, ale s dvouletým Míšou to zatím

nejde. Takže musíme počkat, než za-

čneme znovu sportovat,“ říká Pavla.

Zatímco sport omezila, práci ne.

„Založili jsme neziskovku Rozhledna

– poradenské služby pro život s těž-

kým zrakovým postižením. Zamě-

řujeme se na budování mostů mezi

vidícími a nevidomými. A na pora-

denskou podporu nevidomých, aby

žili podle svých představ. Nabízíme

zážitkové programy pro školy a škol-

ky, vzdělávací programy. K tomu

pat ří i publikační činnost. Minulý rok

jsem se věnovala slepeckému slangu

a sbírala výrazy, které do něj patří.“

Pavla Kovaříková také loni ilustro-

vala pohádkovou knihu Josefa Kosto-

hryze Jednorožec a krásná Magelona.

Při malování kromě vycvičeného

hmatu využívá vrozené výtvarné na-

dání i fantazii a pomáhá jí, že v dětství

viděla. „Mám do sebe fotograficky

uložené barvy a tvary, vnímám pro-

porce,“ říká nevidomá malířka, která

používá techniku vytlačovaných linií

do papíru, tzv. hmatovou kresbu.

„Neumím říct, jak to dělám. Je to,

jako kdybych překreslovala z vnitř-

ní obrazovky v hlavě něco na papír.

Kreslím desetinu toho, co reálně vi-

dím, protože nemám technické pro-

středky ani hmat k tomu, abych obraz

nakreslila celý tak, jak ho v sobě vi-

dím. Co tedy namaluji, je velký kom-

promis a velké zjednodušení toho, co

mám uložené v sobě,“ přiznává.

Dva originály z knihy byly sou-

částí i prosincového aukčního salo-

nu výtvarníků Konta Bariéry. „Sama

jsem vícekrát byla příjemcem jejich

pomoci. Proto mi přišlo normální

přihlásit se k nim jako výtvarni-

ce a zkusit i touhle cestou pomá-

hat v činnosti, kterou dělají pro nás

zdravotně postižené,“ říká Pavla.

KONČÍ SE POHÁDKOU

Je večer, děti jsou vykoupané a po-

slouchají pohádku. Pak se do ku-

chyně vrací maminka. S pomocí

čtečky barev rozděluje vyprané po-

nožky a chystá dětem oblečení na

ráno. S manželem usednou ke stolu,

dají si něco dobrého a hodnotí kon-

čící den.

Euforii z vítězství na paralympiádě

už dávno vystřídala radost z dětské-

ho smíchu, správně barevně spáro-

vaných ponožek a dalších úspěšně

zvládnutých momentů, které přiná-

ší všední rodinný život. „Máme dvě

krásné děti a domek se zahradou,

o kterém jsem si myslela, že navždy

zůstane jen nesplněným snem. Bý-

vám sice dost unavená, ale mys-

lím, že mi stále zbývají síly na to si

uvědomovat, jak moc jsem šťastná,“

usmívá se Pavla Kovaříková.



Při malování kromě

vycvičeného hmatu

využívá vrozené

výtvarné nadání

i fantazii a pomáhá jí,

že v dětství viděla.

Domácnost je

uzpůsobená

tak, aby Pavla

fungovala zcela

samostatně, každá

potřebná maličkost

má svoje přesné

místo. Problémem

jsou někdy dětmi

rozházené hračky.

Rodinný život

smanželem

adětmi

dávábývalé

reprezentantce

pocit štěstí

anaplnění.