Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 13

Hospic

Hospitium, útulek, který již od

4. století sloužil pro odpočinek

poutníků, porody dětí, místo, kde

se nemocní mohli léčit, vyléčit

a pokračovat dále v pouti nebo

tam zemřeli. Dnes je to zdra-

votnicko-sociální zařízení pro

péči o nevyléčitelně nebo těžce

nemocné. V Anglii byl první mo-

derní hospic založen 1967, u nás

se krátce po revoluci pokusila

o založení hospice v Praze MUDr.

Opatrná, ale nenalezla pochopení.

Až po roce 1990 MUDr. Svatošo-

vá uspěla a vešla do naší historie

jako veliká propagátorka a zakla-

datelka hospicového hnutí.

Cílem hospice je důstojné prová-

zení člověka v posledních týdnech

života, eliminace nebo alespoň

zmírnění bolestí a dalších fyzic-

kých příznaků nemoci, psychic-

ká a duchovní podpora klienta,

někdy i jeho rodiny. Někteří mají

štěstí a je jim tato péče poskyto-

vána v jejich vlastním bydlišti, jiní

jsou v hospici hospitalizováni.

Dříve bylo běžné, že pod jednou

střechou žilo více generací a lidé

umírali většinou doma. Připa-

dá mi, že dnes je téma umírání

a smrti tabu, i když je nedílnou

součástí našeho života. Umírání

není in, nehodí se k výkonu, není

hezké ani elegantní, způsobuje

mnoho starostí i bolesti. Tomu

všemu bychom se rádi vyhnuli

a vůbec na to nemysleli. Přesto

k životu patří, ať se nám to líbí

nebo ne. Mnoho seniorů bydlí

samo, „děti“, kterým je 50–60

let, často ještě pracují a o senio-

ry se nemá v případě choroby

kdo postarat. Zajistit důstojnost

člověku v jeho posledních dnech

je nelehký úkol. Provázení umí-

rajícího je velice náročné a práce

v hospici psychicky velmi obtížná.

Díky všem, kteří ji dělají!



Autorka je lékařka,

členka rady Konta Bariéry.

SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

13

spokojené s jejím způsobem života –

a na čas se smířené stačily společně

vrátit domů. Manžel tady může zů-

stat se svou partnerkou. Atmosféra

působí neuvěřitelně vstřícně. Vrch-

ní sestra souhlasně přikývne: „To

je úkol, který si stále připomínáme.

Patří prostě k profesionalitě práce,

rutina u nás nemá co dělat.“

PŘEDEVŠÍM RESPEKT

ADŮSTOJNOST

MUDr. Jindřich Polívka, zdejší ve-

doucí lékař, patří mezi odborníky ve

specializované paliativní péči. „Při

medicínské praxi jsem si byl stále

více vědom toho, že mi nestačí vlád-

nout jen léky, ale že nemocní potře-

bují komplexnější péči. V mém pro-

fesním přesvědčení převládl pocit,

že bych se měl věnovat práci v lůž-

kovém hospici,“ vzpomíná lékař, jak

se do Čerčan vlastně dostal.

Za dobu svého působení má MUDr.

Polívka k dispozici čísla, jak vypadal

podle statistiky pacient v Čerčanech

v posledním roce. Vypočítává: „Víme

o tom, že jde o ženu starší 75 let,

která je ovdovělá, žije osaměle a má

onkologické onemocnění. Pokud

nemocné ženě z nějakého důvodu

rodina chybí, pak ji můžeme do jis-

té míry zastoupit, ne však nahradit.

V roce 2016 byla průměrná doba

hospitalizace přes dvacet dní…“

Zdaleka ne všichni pacienti se vy-

dávají do Čerčan na svou poslední

cestu. „Ano,“ souhlasí vedoucí lékař

hospice, „někteří nemocní se sta-

bilizují a mohou se vrátit domů. Jde

o naši prioritu, aby nemocní zůstávali

co nejdéle v domácí péči. Mým přá-

ním u každého klienta zůstává, aby

mohl zvládnout svou situaci a měl

k tomu naši podporu. Velmi důleži-

tý pro komfort nemocného v závěru

života je každodenní vklad lékařů

a sester ve všech zařízeních, kde po-

moc hledá, podporující především re-

spekt a důstojnost.“

DOBRÉ KONCE…

Moderní idea hospiců vznikla před

půlstoletím v Anglii, zdejší lon-

dýnský Hospic sv. Kryštofa se stal

vzorem při budování celé další sítě

podobných zařízení. V České repub-

lice se na možnost hospicové péče

až příliš dlouho pohlíželo s jistým

despektem, její začátky proto souvi-

sejí až s přelomem tisíciletí.

Až na počátku letošního roku, po

dvaceti letech přešlapování kolem

hospicové péče, se začalo jednat

o způsobu jejího zakotvení do čes-

kých norem. Legislativní změny, ve

kterých bude hospicová péče defi-

nována, budou schváleny do konce

volebního období. V budoucnosti má

být domácí hospicová péče zajištěna

pro každý okres – ze současných

dvou desítek má stoupnout až na 90

týmů v celé republice. Za ideální mo-

del se považuje zařízení s lůžkovým

a mobilním provozem.

Všechno snad spěje k tomu, že

přání lidí skončit život doma nebo

v empatickém prostředí se brzy sku-

tečně všem vyplní. Záhy se, doufej-

me, obrátí i současná statistická čísla

– a jen 20 procent lidí bude umírat

jinde než doma.



Vedoucí lékař

Jindřich Polívka

je přesvědčený

odůležitosti

komplexního

přístupu.

„Vkontaktu

snemocným

získáváme

informace, které

využíváme ktomu,

abychom mu

poskytli maximum,

co můžeme. Jeho

lidský příběh je

pro nás nezbytný.

Snažíme se

především, aby

získal čas sám pro

sebe asvé blízké.“