Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 10

REFLEKTOR / INKLUZIVNÍ VZDĚLÁVÁNÍ

Integrace?

To bylo

i v minulosti

Zařadit znevýhodněné mezi ostatní,

to je podstata integrace. V mém

dětství se tomu tak neříkalo, ale

také to existovalo. Zvykali jsme si

všichni na odlišnost druhých i sebe

sama. V mém dětství, tedy v období

tzv. protektorátu, zde žilo mnoho

Němců. Jejich děti si hrály s námi

a podle počtu těch, kteří převažovali

na pískovišti, jsme je integrovali

či byli jimi integrováni. Podle toho

jsme i německy nebo česky říkali

„dej mi to“, „to jsi mi vzal“ či „to je

můj kyblíček“. Ideologii, tedy poli-

tickou interpretaci těchto naprosto

spontánních integračních vztahů,

do toho vnesli až dospělí svými

poznámkami, abychom si s těmi

„skopčáky“ nehráli, nebo „to si od

těch českých parchantů neber“. Pak

jsme se teprve začali rozlišovat.

Obdobné to bylo s jedním bezno-

hým chlapečkem na osadě Kazín.

Hrál si s námi na prknech přes zimu

složené plovárny na námořníky

a piráty. Brali jsme ho. Až přišlo

to opětně protivné napomenutí

„dej pozor, ať nespadne, pomozte

mu, vždyť vidíš, že nemá nožičku“.

Pomohli jsme mu, ale tím připomí-

náním ta naše spontánní integrace

zmizela. Začali jsme na něj „brát

ohled“. Pokračovalo to pak mezi

kluky: „Tak si sundej brejle, ať ti

mohu dát pár facek,“ zněla výzva

za lavicemi o přestávce. A já byla

ráda, že jsem „jen“ holka a nemusím

dokazovat svoji „statečnost“.

Toto vše a další patřilo do spontán-

ního chování, kterému se dnes říká

integrace. Rozumím tomu pojmu, ale

jen jsem chtěla připomenout spon-

tánní dětskou, někdy hrubou, ale

současně i zcela přirozenou integraci

těch druhých, nějak odlišných.



Autorka je socioložka,

členka rady Konta Bariéry.

SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ

Dobré klima ve třídě i společnosti

není jen otázkou podpory. Důležitá je

především vysoká míra profesiona-

lity učitelů, profesní podpora ze stra-

ny školských poradenských zařízení

a týmů na samotných školách.

Nemysleme si však, že náš systém

představuje přemíru benefitů. Mys-

lím, že volíme zdravou střední cestu,

rozhodně nehrozí nějaké „zasypání

cukrem“. Navíc drtivá většina dětí

spadá do nižších forem podpory, kde

rozhodně kontraproduktivní „opečo-

vávání“ nehrozí.

Zjevný trend našeho školství do

budoucna je, že bychom měli mít

méně dětí ve třídě a naopak více uči-

telů, včetně například možností tan-

demové výuky.

Jak pracovat srodiči žáků bez

handicapu, kteří mohou pociťovat

nejistotu ohledně zařazení ně-

koho spostižením do třídy jejich

dítěte? Asi se to týká především

žáků smentálním handicapem…

Především je důležité uklidnit rodiče,

kteří se obávají, že ve třídách budou

samé problematické děti, které bu-

dou bránit v kvalitním vzdělávání

jejich dítěte.

Z mého pohledu je debata o vzdě-

lávání žáků s mentálním nebo jiným

postižením v běžných školách zveli-

čená. Vede se desítky let a je o hledání

souladu pohledu školského, zdravot-

ního a právního. Doposud tento troj-

úhelník nenašel profesní shodu. Děti

přitom nejsou středobodem, ale spíše

objektem disputace, což si nezaslouží.

Myslím si, že je v tomto případě potřeba

zavolat na pomoc zdravý selský rozum.

Nestrašit, že někdo bude prosazovat, aby

do škol byly přiváženy imobilní mentál-

ně postižené děti, jak jsme mohli občas

slyšet. Tam, kde se jedná o povinnou

školní docházku, může rodič vždyc-

ky zvolit jakoukoliv školu, samozřejmě

včetně spádové. Tedy i rodič dítěte s po-

měrně těžkým mentálním postižením.

To mohl už od roku 1993.

Mimochodem děti jsou k sobě sice čas-

to netolerantní, ale poznají velmi dobře,

když někdo z jejich vrstevníků opravdu

potřebuje pomoc. A vzdělávání není ori-

entováno „jen na vědomosti, dovednosti“,

ale také na rozvoj sociálních kompetencí

a schopnosti žít s těmi „jinými a odlišný-

mi“, kteří jsou součástí našeho lidského

světa.



Legislativní okénko

Další dokumenty spojené sinkluzivním

vzděláváním naleznete nejen na stránkách

www.msmt.cz/vzdelavani/spolecne-vzdelavani-,

ale také například na www.inkluze.cz, kde je mimo

jiné rovněž knahlédnutí ucelený přehled souvisejících

zákonů avyhlášek.

Zjevný trend našeho školství

do budoucna je, že bychom měli mít

méně dětí ve třídě a naopak více

učitelů, včetně například možností

tandemové výuky.

Paní ministryně

byla velmi

vstřícná.

Do budovy

však museli

vozíčkáře

vynést zdejší

údržbáři.