Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 26

KULTURA

Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

Foto: JAN ŠILPOCH

Jaká byla včera vaše další reprí-

za Prodané nevěsty vYpsilonce?

No zase byla „prodaná“, hrajeme to

představení přes dvacet let a repríz

je kolem čtyř set padesáti! Chodí

k nám kolikrát i lidé, kteří to viděli

podruhé nebo potřetí.

Hrajete vpražské Ypsilonce čty-

řicet pět let, vlastně celý profesní

život.

Jsem stálým zaměstnancem, teď už

vlastně penzistou. I když někdy hos-

tuji v jiných divadlech. Jsou jen dva

soubory, které existují desítky let se

stejným vedením: Semafor a Ypsi-

lonka.

Vjednom článku jsem ovás

objevila zvláštní poklonu, jste prý

„talentovaný až běda“… Vlastně

se vám obloukem vyhnuli jen

krásní princové.

Hrál jsem opravdu jen samé „blbé“

prince, ale ono zahrát krasavce není

vůbec lehké. Já prostě hrál hlavně

zlořády, jako je Rumburak. Ale za-

tímco princové stárnou, Rumburak

zůstává! Do vínku jsem dostal hla-

sivky jako provazy, a to mi umožňuje

měnit hlas na počkání. To mi myslím

přineslo v profesi rozlehlý rejstřík

rolí, včetně ženských.

Se kterými režiséry jste rád

pracoval?

To by byla dlouhá řada jmen. Měl

jsem kliku, jeden z prvních filmů byl

s paní Šimkovou-Plívovou, v televizi

jsem točil hodně s režiséry Hášou,

Michálkem, Polesným. Moc na mě

zapůsobil Rudolf Hrušínský, se kte-

rým jsem se sešel v prvních roční-

cích DAMU. My jsme mu předváděli

své etudy, on se jen díval, pokuřoval…

Jednou ke mně pronesl: „Nedávejte

si pořád ruce do kapes, co kdybyste

někdy hrál v brnění!“

Zdlouhé etapy recese mi připadá,

že dnes spíš směřujete kpohledu

nostalgicko-humornému…

Před 25 lety se objevila knížka Psá-

no v kóji, která je plná historek – to

recesistické vyvádění s Oldou Kai-

serem je pravdivé. Naše vteřinové

improvizace měly společné to, že

druhá strana musela záležitost ustát.

Můj dnešní pohled je skutečně jiný,

zřejmě daný i věkem.

V současné době vystupuju s Oldou

ve dvou představeních, jedno z nich –

Don Quijote – hrajeme už sedm se-

zon. Má místa velmi vtipná, ale i váž-

nější, až tragické polohy. Jde o hru pro

slovenskou dvojici Lasica + Satinský,

ale během zkoušení pan Satinský

zemřel. Po čase jsme se dohodli, že

bychom to představení hráli s Oldou.

Předpokladem pro Quijota totiž je, že

hrát musí dva herci, kteří léta spolu-

pracují a dobře na sebe slyší.

Zdá se mi, že velmi pečlivě vážíte

nejen vprofesi věci, ve kterých

se prezentujete…

Připadá mi to samozřejmé. Když

jsem byl mladý, zvažoval jsem od-

mítnutí, ale dnes? Už na začátku

roku jednám o věcech, které se rea-

lizují až v jeho v průběhu. Řadu věcí

po přečtení odmítám.

Rád se angažuju v záležitostech,

o kterých jsem přesvědčený, že jsou

pozitivní. Podepsal jsem třeba petici

na návrh na sociální bydlení, před

lety jsem se byl podívat na provoz

jednoho hospice – mít „dobrý“ život

v každém okamžiku je přece velká

věc!

Princové stárnou,

Rumburak zůstává

Tvář ihlas Jiřího Lábuse znají děti

idospělí už desetiletí. Prý se občas

chová jako nevrlej suverén, nám však

odpovídal na všechny otázky pohotově

asúsměvem.

Při hercově odchodu se za ním kdosi

rozběhl. Bude se fotit, zaúpěla jsem

v duchu. Cvaknutí ale proběhlo v klidu

a Jiří Lábus už dál uháněl městem.