Strana 19
19
nové, tak se dařilo řešit problémy
hned od začátku,“ pokračuje Pavla.
„Půldruhého roku jsme s dcerkou
jezdili po nemocnicích. Nyní je
na tom skvěle a normálně vidí. Je
naděje, že se jí dobrý zrak udrží
a celoživotní léčba ji příliš nezatí-
ží. Druhé vlastní dítě jsme už pak
nechtěli, abychom neriskovali, že
ho zatížíme stejnou nemocí. Ale
nechtěli jsme, aby Marta vyrůsta-
la jako jedináček, rozhodli se pro
pěstounství, a tak máme Míšu,“ vy-
světluje.
„Nevidomá žena si musí srovnat,
zda se na roli matky cítí. Kdybych
nebyla v životě soběstačná, tak by
to s dětmi nemělo cenu, protože to
je, jak říkám, záhul na entou nebo
vyšší dívčí. Nejprve se musím umět
stoprocentně postarat sama o sebe
nebo mít po ruce řešení i okruh lidí,
na který se můžu obracet, aniž bych
na nich stavěla denní existenci. Te-
prve do dobře vymyšleného systé-
mu má smysl přivést dítě. Rodičov-
ství nevidomého stojí na organizaci
dne. Musím mít věci promyšlenější
než jiní, protože nemám schopnost
improvizovat jako vidící,“ přidává
Pavla několik postřehů o mateřství
se smyslovým handicapem.
Přiznává, že se jí hodí návyky ze
sportu. „Občas mi připadá, že s dět-
mi podávám vrcholový výkon, který
je srovnatelný nebo i předčí rutinu,
na kterou jsem byla při sportovní
kariéře zvyklá. Pomáhá mi to v sys-
tematičnosti a v tom, že ať je únava
jakákoliv, pořád se jde dál. Přesně to
si pamatuji z tréninků a celoročního
„V rozhodnutí jsem zůstala osamě-
lá, jen trenér Milan Bureš a dřívější
trasér a kamarád Karel Čermák mi
rozuměli. Měla jsem pocit, že jsem
přišla o spoustu lidí.“
Pavla ale tenkrát sportovat ne-
přestala. Účastnila se dál silnič-
ních běžeckých závodů, zkusila
mistrovství republiky nevidomých
v cyklistice. „Potkávala jsem lidi,
kteří se mě ptali: Ty ještě sportuješ?
Ano, jen už nezávodím vrcholově,
odpovídala jsem. Sport je životní
styl, nejen sbírání medailí. Pro mě
je sport radostí a závody byly bonu-
sem navíc.“
MĚLI JSME SE POTKAT DŘÍV
Po odchodu z reprezentace Pav-
la vystudovala v americké Fila-
delfii psychologické poradenství.
Stihla nejen dostudovat, ale rozejít
se s velkou láskou, se kterou pro-
žívala triumfální chvíle v Barceloně.
Vzala si pak někoho jiného, jejich
manželství nevydrželo. Láska ale
není jen v románech. Pavla ráda čte,
jeden čas si oblíbila knihy Chaima
Potoka a jako angličtinářka se zají-
mala, kdo je tak perfektně překlá-
dá. A tak se dozvěděla o existenci
svého nastávajícího.
„Byla jsem na Štěpána velmi zvě-
davá a on byl zase zvědavý na mě,“
směje se Pavla. „Už bylo na čase,
abych potkala toho pravého. Do té
doby jsem prožívala vztahy, kte-
ré nebyly připravené na děti. A ty
jsou přirozeným vyústěním vztahu.
V tom jsme měli se Štěpánem jas-
no. Přáli jsme si, aby k nám přišlo
dítě, a když se tak stalo, byli jsme
nadšení.“
Rodiče si uvědomovali riziko, že
dítě po matce zdědí něco, co by ne-
gativně ovlivnilo jeho zrak. Pavla se
narodila s oční nemocí, glaukomem.
Na onemocnění se přišlo, když jí
bylo pět měsíců. Zbytky zraku se
navzdory operacím a léčbě horšily,
až v 15 letech přestala vidět úplně.
Obavy se po narození Marty
změnily v jistotu. „Dcerka nemoc
zdědila po mně a bude ji provázet
celý život. Ale byli jsme poučeni
a ve střehu a dostali se do vynika-
jící péče oční lékařky Anny Zoba-
Nejprve se musím umět
stoprocentně postarat
sama o sebe nebo mít
po ruce řešení i okruh
lidí, na který se můžu
obracet, aniž bych
na nich stavěla denní
existenci. Teprve do
dobře vymyšleného
systému má smysl
přivést dítě.