Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 12

Když se řekne…

Paliativní péče je přístup zaměřený na zlepšení kvality

života pacientů a jejich blízkých, kteří čelí problémům

spojeným s život ohrožujícím onemocněním, a to

prostřednictvím prevence a zmírňování utrpení, včasnou

identifikací, zhodnocením a léčbou bolesti, včetně dalších

problémů fyzických, psychosociálních nebo duchovních.

Hospic slouží jako zdravotně-sociální zařízení poskytující

specializovanou paliativní péči. Po listopadu  se začaly

objevovat první pokusy o zřízení hospice u nás, v současné

době stoupl jejich počet na dvacet.

Hospic Dobrého pastýře v Čerčanech:

www.hospic-cercany.cz

REFLEKTOR / HOSPICOVÁ PÉČE

fundraiserky a mediální koordiná-

torky Ing. Evy Šobrové potichu, aby-

chom nerušili klid zdejších klientů,

ale přivítal nás smích z místní kavár-

ny, kde právě cvičily maminky s dět-

mi. Zdejší hospic je totiž otevřené za-

řízení, do kterého jsou všichni zváni.

„Existujeme devátý rok,“ říká Eva

Šobrová, „a rok od roku jsme, mys-

lím, vnímáni lépe.“ K naší průvodkyni

se přidala také staniční sestra Mgr.

Lucie Mokrejšová a vrchní sestra

Vlasta Chaloupecká, která vzpomíná:

„První byl mobilní hospic v Benešově,

to byla doba, kdy se všechno dělalo

na koleně v jedné místnosti, a v září

2008 jsme se přestěhovali sem. Teh-

dy s námi spolupracovala i MUDr.

Marie Svatošová, zakladatelka první-

ho českého hospice. Předávala všem

praktické zkušenosti, které posuno-

valy věci rychleji dopředu. Dnes jsme

multifunkční, jsme hospic lůžkový

i mobilní, máme půjčovnu pomůcek,

asistenční auto a asistenční službu…“

Kdo má vlastně v současné době

nárok na takovou službu? Zásadní

pro místní je, aby byla péče dostupná

každému, bez ohledu na jeho sociální

status nebo finanční možnosti. Žádosti

o místo posuzuje zdejší lékař spolu

s multidisciplinárním týmem na zá-

kladě zdravotního stavu. Maximální če-

kací doba je 14 dní. Jde o lůžko přístupné

každému, kdo má o ně zájem. „Nejsme

omezeni bydlištěm, častěji sem míří lidé,

kteří mají blíž k rodině,“ doplňuje Lucie

Mokrejšová a dodává: „Okolnost víry

vůbec neřešíme, ani u zaměstnanců, ani

u našich klientů.“

Procházíme chodby s lůžkovými po-

koji na dvou patrech hospicové budovy,

dohromady jsou jich tři desítky – část

z nich spadá pod odlehčovací sociální

službu pobytovou. Pobytová část hos-

pice slouží také nemocným, jejichž pří-

buzní si potřebují odpočinout nebo odjet

na dovolenou. Mohou tady pobývat až

devadesát dní v roce.

Pastelové stěny s obrázky, jednolůž-

kové či dvoulůžkové pokoje, k dispo-

zici jsou i přistýlky s možností přespat

pro příbuzné. Interiér pamatoval také

na příjemná zákoutí, kde se lidé mo-

hou jen tak posadit. Mají tu mikrovln-

ku, ledničku, varnou konvici. Tady se

připravují snídaně, nikdo z nemoc-

ných se „nebudí“, každý dostane jídlo

podle přání z termoboxů. Jídelní lístek

se upravuje týdně podle doporučení

dietní sestry a podle přání pacientů.

Všechno, co neprospívá, se z jídelníč-

ku vyloučí, sestavuje se individuálně.

„Alespoň jednou týdně se snažíme

vzít klienty do masážní vany. Přesu-

nout pacienta z postele do vody nám

pomáhají speciální zvedáky,“ ukazu-

je staniční sestra a pokračuje: „Na ty,

kteří se koupou, čeká v pokoji čisté

povlečení a oblečení. Při pěkném

počasí se mohou pacienti dostat,

třeba i s postelí, na balkon s chrá-

něnou pergolou. Podíváme se i do

modlitebny, kde křížem prostupuje

blankytná modř. Další společné mís-

to pro klienty i místní věřící. Všichni

nemocní se mohou zúčastňovat čet-

ných aktivit v centru denních služeb,

také sem přicházejí lidé zvenku.“

Pacienti do hospice přicházejí se

svými osobními věcmi a navíc s ně-

čím oblíbeným – třeba i s papouš-

kem. Zdejší práce lékařů i sester

zná mnoho emotivních příběhů: pan

Ladislav tady jednou začal malovat

a jeho obrazy se zčásti vydražily ve

prospěch hospice. Dospělá dcera se

sem vrátila k nemocné matce, ne-

Hana Šnajderová, vystudovaná

učitelka českého jazyka adějepisu,

je včerčanském hospici vdoprovodu

manžela Bohumila už několik týdnů.

Náhodný rentgenový snímek uní před

rokem odhalil vážné onkologické

onemocnění. Prošla několika

zdravotnickými zařízeními, včetně

LDN, na která nevzpomíná vůbec ráda.

Až zde se kní, jak vypráví, nechovají

jako kpacientovi, ale spíše jako ke

členu rodiny. „Máte ztoho dobrý pocit.

Myšlenky na to, co se vám přihodilo,

jak se to vyvrbí ajak dlouho to bude

trvat, nejsou radostné, ale tady vám to

pomohou překousnout, že to není tak

trpké abolavé,“ říká paní Šnajderová.