Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 16

VÝTVARNÍCI PRO KONTO BARIÉRY



můžeš / číslo 3 - 2011

STANISLAV KOLÍBAL:

BOLEST MŮŽE POMÁHAT

Stanislav Kolíbal se přes všechny peripetie svého života

spíš rád zamyslí nad dalšími plány a každou minutu

vyprávění jako by hledal nová a nová témata pro

tvorbu, která v jeho případě jistě není lehce přístupná,

ale dokáže v divákovi nakonec vyvolat tiché zvolání:

Právě o tomhle už dávno přemýšlím! Proto je český

sochař, grafik, scénograf a mistr snad všech výtvarných

disciplín srozumitelný po celém světě.

náct dní zasebou ateprve čtrnáctý den byl

dnem odpočinku. Tak se učíte nenaříkat, tak

se připravujete napříští bolesti, tak se také

učíte radovat se zobyčejného dne.

Když jsem, už poválce, studoval na

UMPRUM azačal ilustrovat knížky, blížila se

další historická změna. Vývoj nezadržitelně

směřoval kúnoru 1948. Já už ale vté době

četl knihy ostalinských procesech. Příšerný

osud ruské avantgardy. Buďto dotáborů,

nebo rovnou nasmrt. Imezi knihami Spolku

Mánes, které přečkaly válku, jsem našel text

arch. Feuersteina Cesta doSSSR, přednese-

ný roku 1931. Velmi realistický obraz. Kdo

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAROSLAV BRABEC

O mých bolestech

Nyní leckdo říká, že se náš život hodně

proměnil. Možná se jen proměňuje obraz,

který vidíme, ale podstata, podstata je

stejná. Nedávno jsem slyšel Tomáše Halíka,

který říkal, že lidé ztratili schopnost se ra-

dovat, takže hledají zábavu. To je podstata

změny, která nás obklopuje. Vezměte si

reklamu – už nejen nabízí, ale příliš často

svou hrubostí anízkostí utvrzuje člověka,

že necitlivost, neotesanost acynismus jsou

normální, přijatelné asprávné. Přitom

bolesti − myslím nejen fyzickou, ale pře-

devším bolest duše – vesvětě neubývá. Ani

nemůže.

Narodil jsem se naTěšínsku, tatínek byl

obyčejný zámečník, maminka vdomácnosti.

Když vypukla ta známá velká hospodář-

ská krize, měl tatínek osm placených dnů

zadva měsíce. Ale měl práci! Dokonzumu

nebo křezníkovi chodila maminka nadluh.

Abydleli jsme pochopitelně vmalinkém

bytě vhornické kolonii. Ale žili jsme.

Vosmatřicátém nás vyhnali Poláci,

skončili jsme vevnitrozemí – já smamin-

kou nanějaké ubytovně, tatínek vsokolské

tělocvičně. Čtrnáct měsíců bez bytu. Apřišli

Němci… asnimi půl roku před maturitou

totální nasazení vdolech. Pracovalo se tři-

chtěl, mohl vědět! Bylo mi, obyčejnému klu-

kovi zMoravy, jasné, že unás tenhle systém

nebude jiný. Atak jsem se hádal skolegy.

Mnozí znich propadli doslova fanatismu,

ohromnému opojení zkomunismu…

Jinak škola skvělá, každý ateliér vedený

nějakou významnou osobností – Tichý, Mu-

zika, Strnadel, Filla, Wagner adalší…

Ale pak přišly prověrky! Musel jste před

komisi, která rozhodovala, zda naškole smí-

te pokračovat nebo ji musíte opustit. Vmém

případě byl závěr jasný – „jsi zrádce dělnické

třídy“! Já, který jsem měl proletářský původ

lepší než celá ta komise. Zachránil mě sice

profesor Pelc, mohl jsem zůstat, ale byl to

další zážitek dobudoucna. Jako státnice

jsem chtěl dělat ilustrace kČechovovi,

ale musel jsem zkusit Den horníků. Místo

toho přece jen přijali mého Čechova, takže

to dobře dopadlo aještě jsem pokračoval

nascénografii.

Zarazili mi už hotové ilustrace kMickie-

wiczovi. Při ministerstvu vznikla schvalovací

komise. Předsedal jí původně avantgardní

soukromý nakladatel, začátkem 50. let už

ale velký slouha režimu… Zkrátka ještě mi

nebylo třicet auž jsem viděl, že najednou

nezáleží natalentu, naumění, napráci.

Takové poznání bolí víc než zanícená rána.

O bolestech doby

Dodneška to nemohu pochopit. Chápu

nadšení zosvobození, rozumím rozčarování

nad Mnichovem, ale nikdy jsem nepochopil

vzdělané lidi, kteří propadli šílené iluzi,

že přicházející sovětský model nám přine-

se štěstí. Ztoho pak vevýtvarném umění

vznikl známý socialistický realismus, někdy

až ksmíchu primitivní aprázdný. Krásné

věci, obrazy, sochy, knihy šly dostoupy nebo

vlepším případě dosklepa.

Koncem padesátých let se trochu politic-

ky oteplilo azačaly vznikat umělecké skupi-

ny. Anajednou tady byla vbrněnském Domě

umění výstava mladých; dokonce sjistou

podporou tehdejšího ministra Kahudy.

První velká úleva. Začal pohyb, který pak vy-

vrcholil pošesti letech legendárním sjezdem

výtvarných umělců vroce 1964. Dnes to

zní docela úsměvně, ale my jsme si tenkrát

prosadili tajné hlasování, odmítli připra-

venou kandidátku azvolili vedení svazu

podle sebe. Bolestí tedy ubývalo, ale přišla

Reklama už příliš

často svou hrubostí

anízkostí utvrzuje

člověka, že necitlivost,

neotesanost acynismus

jsou normální.