Strana 28
ŽIVOT / JAN ŘÍHA – NEVIDOMÝ HOROLEZEC
Jan Říha (*)
Nevidomý horolezec, účastník apořadatel mnoha
charitativních akcí. Pracuje jako místní kurýr vKanceláři
prezidenta republiky vPraze, žije ve Stříbrné Skalici
aveškerý volný čas věnuje horolezectví.
Vhorách není skutečně žádným nováčkem, stál už
na vrcholech Mont Blancu, Elbrusu, Kilimandžára ina
vrcholu argentinské velehory Aconcagua. Vylezl na jednu
zlegendárních kolmých stěn El Capitan (USA). Jan Říha
chce vylézt na sedm nejvyšších vrcholů sedmi kontinentů,
tzv. Seven Summits, adokázat, že inevidomí mohou dělat
stejné věci jako lidé se zrakem.
Je předsedou horolezeckého oddílu Matahari, běhá
půlmaratony amaratony (jeho nejlepší čas je těsně pod
: h). Doma, ve Stříbrné Skalici, založil aorganizuje již
čtvrtý charitativní běh Od nevidim do nevidim. Další ročník
se koná vsobotu . dubna na náměstí ve Stříbrné
Skalici. Výtěžek celého sportovního dne půjde poprvé na
pomoc nemocnému Šimonu Všetičkovi.
Kontakt na Jana Říhu přes Facebook:
„Jan Říha nevidomý horolezec“
Další odkazy:
www.matahari.cz
www.odnevidimdonevidim.cz
skálou. Konečně jsem získal pocit,
že někam patřím. A později jsem se
dostával do skal a potom také do hor.
Kdy ajak jste ale začínal na sku-
tečné skále avhorách? Aco vaše
kondice?
Obětoval jsem lezení všechen svůj
volný čas, hodně jsem lezl v Šárce,
Srbsku a ve Vysokých Tatrách. To
bylo kolem roku 2000, když jsem si
vyzkoušel, jaké to je. Moje první hora
byla zkouškou možností. S mačkami
a cepínem, nešlo o výškové rekordy!
Musel jsem se naučit používat ná-
stroje. Poznával jsem techniku, le-
zeckou abecedu. A kondice? Ta při-
jde – jako ostatní – lezením.
Urazil jste zatím pěkný kus cesty
vzhůru ave svém projektu vylézt
na sedm vrcholů všech kontinen-
tů máte za sebou tři…
Vážím si každé expedice, samozřej-
mě jsem rád za každý výstup, pokud
mám za sebou sehraný tým, tak se
hodně dokáže. Víte, cílem není vr-
chol, ale společná cesta. Často lidé
nechápou, proč lezu na velehory,
když se nemohu nahoře pořádně
rozhlédnout. Ostatní mi to popíšou,
a já? Nemám při pohledu dolů zá-
vratě!
Vloni na podzim jste se zúčastnil
své zatím poslední expedice, ato
na osmitisícovou horu vHimá-
laji, Čo Oju, kterou přibližovala
vRadiožurnálu jedna zúčastnic,
moderátorka Lucie Výborná. Jak
jste se do sestavy dostal?
U té myšlenky stáli Lucie Výborná
a Jan Tráva. Jednoho dne mi Lucka
zavolala, dohodli jsme se velmi
rychle. Moje účast byla mimo jiné
ukázkou, jak pomoci posluchačům
proniknout do světa nevidomých.
Byl jsem na laně s výborným ho-
rolezcem, Davidem Daw Knillem,
kamarádem, kterému prostě věřím.
Bez jeho očí bych si na Čo Oju ne-
poradil.
Už víme, že vylézt až na vrchol se
expedici nepodařilo…
Prý jsem nabýval formu s přibývají-
cí výškou. Na Čo Oju jsem se dostal
7600 metrů bez kyslíku – to je můj
osobáček. Došli jsme až do třetího
výškového tábora, kde jsme v jed-
nom stanu čekali, jestli se uklidní
vítr. Ale to se nestalo. Tak jsme se
otočili a šli jsme zpátky. Podle mne
je důležité umět se vrátit!
Co vlastně bez zraku vnímáte?
Led, písek, kameny?
Pomalu jsem sbíral zkušenosti jako
ve všem. Kameny dost vyčerpávají,
přemrzlý led má zase zvláštní zvuk –
musím víc naslouchat. Osobně mám
moc rád pískovcové skály…
Co vám na cestě kvrcholům nej-
víc chybí?
České pivo. (směje se)
Často lidé nechápou,
proč lezu na velehory,
když se nemohu nahoře
pořádně rozhlédnout.
Ostatní mi to popíšou,
a já? Nemám při pohledu
dolů závratě!
David Knill a Jan Říha při výstupu