Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 20

ŽIVOT

Osíle

člověka

Vlétě roku 1973 se šestnáctiletý

Jan zPlané uMariánských Lázní

vydal na projížďku na svém pionýru.

Kdo ví, proč se mu snažila dvě děvčata

zastoupit cestu. Legrace? Finta na kluka?

Sázka? Jan se snažil vyhnout,

přejel lehce do protisměru a…

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

…zavadil o blatník protijedoucího ná-

klaďáku. Více než rok byl v bezvě-

domí. První známky vědomí si jeho

maminka Hana všimla na Vánoce,

když mu přímo v plzeňské fakultní

nemocnici chystala improvizovaný

Štědrý den. Začala cesta, která trvá

dodnes.

KDYŽ SE UČITELKA UČÍ

Janovo zranění bylo devastující. Do-

dnes je vidět hluboká proláklina

v jeho lebce, půlka těla se nikdy neda-

la do pořádku, průmyslovku dokončit

nemohl, nechodil, nemluvil, nečetl.

Na knihu by vydalo líčení jeho cest

po klinikách a rehabilitačních zaří-

zeních. Paní Hana si přesně pama-

tuje jména lékařů i rehabilitačních

pracovnic, slovy plnými vděku mluví

o pochopení svých spolupracovníků

i nadřízených, přesně si vzpomíná,

proč se rozhodla vzít svého syna

domů a starat se o něj. Byla celý život

učitelkou a Jan si potřeboval znovu

osvojit právě ty nejobyčejnější do-

vednosti – chodit, mluvit, rozeznávat

běžné věci.

Dnes je takový úkol přetěžký, v se-

dmdesátých letech minulého století

téměř nevídaný. „Měla jsem štěstí

na rodinu. Sourozenci, mé další děti,

moji rodiče. Všichni pomáhali, moh-

la jsem i dál chodit do práce. A právě

pedagogická praxe mě vedla k hle-

dání metodiky, jak Honzu učit. Moje

maminka, zkušená učitelka žáčků

v první a druhé třídě základní školy

a v té době už důchodkyně, začala

Honzu prohánět s učivem od první

třídy až k čítance pro třídu čtvrtou,

pak přešli na Robinsona. Já se spe-

cializovala na chůzi. Syn se mě držel

kolem krku a zkoušeli jsme. Nejprve

jeden, pak další kroky. Naše trénin-

ková dráha byla na chodníku, zvlád-

nutou vzdálenost jsme měřili podle

kandelábrů. V Janských Lázních ho

pak naučili chodit s francouzskými

holemi. Tisíce hodin jsme opakovali

a opakovali. Když jsem byla v prá-

ci, starala se opět moje maminka,

Měla jsem štěstí na rodinu.

Sourozenci, mé další děti, moji rodiče.

Všichni pomáhali, mohla jsem i dál

chodit do práce. A právě pedagogická

praxe mě vedla k hledání metodiky,

jak Honzu učit.