Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 27

27

Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

Foto: HONZA TRÁVA TRÁVNÍČEK

Na první kouknutí jsem potkala oby-

čejného kluka s pevným stiskem

ruky. Se svým širokým úsměvem

působí sebejistě. Honzova vyjádře-

ní v rozhovoru vyznívají pevně jako

skála a projekty, o kterých mluví,

jsou buď před realizací, nebo mají

nakročeno ke splnění. Vyznívají jako

motta. Jsou tak blízká slovům jiných

známých vytrvalců, on sám nemá

malé vzory, jsou to velká horolezec-

ká jména: Reinhold Messner, Juraj

Rakoncaj a Radek Jaroš. V našem

dialogu také pronesl: „Jestli máte svůj

cíl, jděte za ním, nenechte se odradit.

Na začátku to bude těžší, ale když

chcete, dokážete vše!“ nebo „Každý

občas sám potřebuje pomoc, a když

můžu, chci zase na oplátku pomáhat

ostatním.“

Jako nevidomý téměř od narození

působíte velmi soběstačně...

Nenarodil jsem se nevidomý, do jed-

noho roku jsem vnímal obrysy, ale

pak se to zhoršilo. Tvrdím, že je lépe

se s postižením narodit, než když se

člověku něco přihodí v dospělosti –

a on do toho okamžiku vnímal svět

všemi smysly. Během let na škole

Jaroslava Ježka na Hradčanech jsem

se věnoval aktivně lyžování, jezdil

jsem na vodu a dělal atletiku. Úřady

se s mou budoucností tehdy moc ne-

páraly. Dali mi na výběr: být doma,

nebo dělat kartáčníka. Vyučil jsem

se na odborném učilišti pro zrakově

postiženou mládež, později studo-

val obchodní akademii. Už hodně let

žiju sám, se „supervizí“ rodičů. Nemá

cenu svůj handicap zbytečně řešit.

Skutečně se snažím být soběstačný.

Na Hradě roznáším vnitřní poštu –

zpočátku mi tady všechno připadalo

jako labyrint, pak jsem začal hledat

body na orientaci. A teď? Jsem tam

jako ryba ve vodě.

Jak se vlastně dá zvládnout běh

či lezení bez pomoci zraku?

Stejně jako každý jiný sport pro ne-

vidomé – potřebuji spolehlivého

parťáka. Při běhání mám traséra, při

lezení lezou vždy dva a já mohu lézt

s kýmkoliv. Nepotřebuji nikoho spe-

ciálně trénovaného. Lezu jako druhý,

protože jako první se nemůžu jistit.

Když na mě můj partner nevidí, lezu

za lanem, po hmatu. Když vidí, navi-

guje mě podle hodinových ručiček.

Mívám kolem sebe spoustu bezvad-

ných lidí. Hodně jsem se seznámil na

lezecké stěně, poprvé jsem vůbec

nikoho neznal. Ale tohle mezidobí

jsem vydržel a postupem času se

kamarádství rozjela naplno.

Kde jste našel cestu ke skalám

akhorám?

Ve škole jsem k lezení „přičuchl“,

v Krči jsem objevil empatického

Michala Absolona – právě on v Klá-

rově ústavu postavil umělou stěnu.

Pochopil jsem, že mi osud přihrál

náhodu, která mi ukázala cestu. Tr-

pělivě jsem zdolával své první metry

lezení. A pak nadešel den D – vy-

zkoušel jsem si dotek s opravdovou

Jestli máte svůj cíl,

jděte za ním, nenechte

se odradit. Na začátku

to bude těžší, ale když

chcete, dokážete vše!

Čo Oju

ze základního

tábora,

z výšky 5600 m

Jan Říha

na cestě pod

horou při ranním

protažení