Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 22

ŽIVOT / PŘÍBĚH

CO JE, ABÝT NEMUSELO

Jan Funda už brzy oslaví šedesáti-

ny. Dnes zvládne základní hygie-

nu, o berlích udělá i pár kroků, čte,

i když ho to trochu unavuje, skama-

rádil se s počítačem, sleduje život

kolem sebe a v žádném případě se

neuzavírá do ulity osamění.

Paní Hana vzpomíná, jak jeho ba-

bička, také učitelka, s pomocí slabi-

káře trpělivě a laskavě učila téměř

dospělého vnuka. „Víte, v takové

situaci nevystačíte s láskou a sou-

citem. Kdybychom nebyli kantorská

rodina, asi by šlo všechno mnohem

hůř, a třeba vůbec ne. Sílu můžete

mít sebevětší, ale potřebujete i do-

vednost. Každý nemůže být uči-

telem, i když to tak dneska někdy

vypadá. A stejně jako ve škole mu-

síte mít nějaké konkrétní cíle – dnes

zvládneme to a to, zítra to zopaku-

jeme, a pak teprve můžeme jít dál.

A za čas znovu zopakujeme. Nesmí-

te spěchat, přeskakovat jednotlivé

kroky, ztrácet trpělivost. Takže my

jsme s Honzou nestvořili nějaký

zázrak, my jsme jenom pracovali

a pracovali.“

Pracovali… V rodinách s postiže-

nými potkáváme někdy beznaděj

živenou dnešním životním stylem,

úprkem za úspěchy, materiálními

hodnotami, tzv. zážitky. Trpělivost

se v naší společnosti stala téměř ne-

moderní. Raději problém odhodíme,

zamlčíme, překryjeme, než aby-

chom ztratili tempo šíleného času.

Proto lidé jako paní Hana mohou

vypadat divně, až neuvěřitelně. Ale

oni existují, a i když by dávno mohli

žádat pomoc od jiných, nezastaví se.

Dokonce i plánují, třebaže už i nera-

dostné životní situace: „Samozřejmě

přemýšlím, co s Honzou bude, až já

nebudu. Jeho sourozenci by si ho

i vzali, ale to nejde, rozbili by si celý

svůj život. Spíš se teď musím po-

ohlédnout po nějakém dobrém zaří-

zení, kde by mohl žít. Myslím oprav-

du žít, nejen se najíst a koukat bez

cíle celý den z okna. Nějaké peníze

má našetřené, takže bychom pro něj

chtěli najít opravdu kvalitní domov.

Přece nezůstane tady. Sám a sám.

To by pak celá naše letitá práce byla

k ničemu. Však nějaké řešení určitě

najdeme.“

Tenkrát, v létě 1973, se stala

strašná věc. Dnešní medicína by

možná uměla Janovi pomoci lépe,

i když i neodborníkovi při pohledu

na jeho promáčklou lebku zatrne

a ptá se, jak mladý student průmys-

lovky vůbec mohl přežít. Více než

čtyřicet let od té nehody je důkazem

nejen schopností lékařů, fyziotera-

peutů, foniatrů, pedagogů a dalších

dobrých profesionálů, ale také ob-

rovské životní síly jedné paní, která

si, věrna tradici své rodiny, prostě

řekla: Tohle nikdy nevzdám.

Tragická chvíle může potkat kaž-

dého z nás. Přejme si, aby se pak

v našem okolí našel takový člověk,

jako je paní Hana.



Víte, v takové

situaci nevystačíte

s láskou a soucitem.

Kdybychom nebyli

kantorská rodina,

asi by šlo všechno

mnohem hůř, a třeba

vůbec ne. Sílu

můžete mít sebevětší,

ale potřebujete

i dovednost. Každý

nemůže být učitelem,

i když to tak dneska

někdy vypadá.

Jan se docela skamarádil spočítačem. Je pro něj velkým oknem do světa.

Chodící svědectví

ovelkém umění –

nikdy se nevzdat