Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 18

PŘÍBĚH OSOBNOSTI



můžeš / číslo 2 - 2012

Světově proslulý houslista Jicchak Perlman je jediným

houslovým virtuosem, který nemusí při svých

vystoupeních stát, ale může sedět. Sám by se totiž

na vlastních nohou neudržel. Následkem dětské obrny

je tělesně postižený.

RADOST I ŽAL

NA STRUNÁCH

Text: ANDREJ HALADA

Foto: ARCHIV

K

lavíristé přijdou napódium, used-

nou nastoličku ahrají. Ivioloncel-

lista sedí nažidli anástroj si opírá.

Houslisté však podle dlouholeté

tradice během svých vystoupení

stojí. Berou to jako samozřejmost

avědí také, že jejich hudební kari-

éra jim nepřinese jen bolavé prsty, ale rovněž

problémy se zády anohama.

Izraelský – nebo přesněji židovský –

houslista Jicchak Perlman je výjimkou.

Zatímco kolegové přicházejí napódium

svižným krokem, jeho příchod bývá poma-

lejší. Sviditelnými obtížemi se opírá oberle

aikrátká cesta uličkou mezi hráči orchestru

mu chvíli trvá. Aněkdy to dokonce není

příchod, spíš příjezd – to když použije svůj

elektrický vozík. Využívá ho hlavně vpo-

sledních letech, kdy své umělecké působení

rozšířil iodirigování.

Publikum ho ovšem vždy vítá potleskem

anikomu nevadí, že to trvá opár desítek

sekund déle, než bývá obvyklé. Když

Perlmana lidé všude nasvětě vítají, oceňují

nejen jeho hudební proslulost aschopnosti.

Vyjadřují iobdiv arespekt kjeho nelehké

celoživotní cestě.

Dar i prokletí

Jicchak Perlman se narodil 31. srpna 1945

vTel Avivu, který se tehdy nalézal nabrit-

ském mandátním území vPalestině; stát

Izrael zde vznikl až vroce 1948. Jicchakovi

rodiče odešli vetřicátých letech 20. století

zPolska, seznámili se ale až vPalestině.

Otec Chajm se živil jako holič. Křestní jméno

Rodiče jeho

mimořádný hudební

talent objevili vechvíli,

kdy ani ne tříletý

chlapec poslouchal

rádio abyl schopen

bez potíží přezpívat

operní árie.

JICCHAK PERLMAN vevěku třinácti let,

když vystupoval vpořadu Eda Sullivana.

Jicchak má biblický původ (včeské podobě

Izák, vanglické transkripci Itzhak) ajeho

doslovný význam zní „bude se smát“. Jméno

je vespojení spříjmením Perlman prosla-

vené už zminulosti. Jazykovědec Eliezer

Jicchak Perlman (1858–1922), známý také

jako Eliezer Ben Jehuda, se stal klíčovou

postavou vobrození moderní hebrejštiny.

Zázračné dítě – přesně to byl malý

Jicchak. Rodiče jeho mimořádný hudební

talent objevili vechvíli, kdy ani ne tříletý

chlapec poslouchal rádio abyl schopen

bez potíží přezpívat operní árie, které mu

znáhodného poslechu utkvěly vpaměti.

Vetřech apůl letech dostal své první housle

– ikdyž to byla spíš hračka než kvalitní

hudební nástroj. Otec mu housle koupil

vsecond handu začástku odpovídající šesti

dolarům.

Někdy si osud slidmi zahraje podivným

způsobem. Jicchakovi nadělily sudičky

přemíru talentu, ale když mu byly čtyři

roky, potkalo ho onemocnění: dětská obrna.

Vpůlce 20. století šlo ozávažnou nemoc,

která mohla člověka doživotně postihnout

ochrnutím. Přesně tohle popisuje známý

román australského spisovatele Alana Mar-

shalla Už zase skáču přes kaluže; unás ho

zfilmoval režisér Karel Kachyňa.

Jicchakova léčba trvala dlouhou dobu,

lékařům se ale nepodařilo zcela elimino-

vat následky choroby. Odté doby musel

používat kchůzi berle, nemohl sportovat,

nosit těžké předměty atd. Ale snad právě

tato omezení byla ipříčinou, proč se malý

klučina plně soustředil nahudební cestu.

Při hraní nahousle nepotřebujete být příliš

mobilní.

Velkou roli ale hrála iJicchakova matka.

Byla to právě ona, která stypickou vlastností

židovských matek – naprostou vírou vjedi-

nečnost svého syna – vedla Jicchaka ktomu,

aby co nejvíce cizeloval svou houslovou

dovednost. Vesvé oddanosti byla ovšem

zároveň oproštěna odnadměrné lítostivosti;

někdy až nečekaně tvrdě dbala nacvičební

rutinu asynovi nic neodpustila. Velmi dobře

si uvědomovala, že její syn bude vživotě

znevýhodněn anebude to mít lehké. Záro-

veň však chápala, že může handicap obejít,

že může díky svému talentu dosáhnout

výsledků, kjakým se drtivá většina běžných

lidí nikdy ani nepřiblíží.

Byla to právě Jicchakova matka, kdo

usoudil, že synova hudební dráha by se

měla odvíjet vjiné zemi, než byl Izrael. Ne

snad že by protitomuto státu měla rodina

nějaké výhrady. Ale bylo zřejmé, že vpa-