Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 10



můžeš / číslo 2 - 2012

TÉMA: Úřady práce

sociální pracovníci strnulé tabulky, ale mají

širokou škálu variant, jak stav nemocného

nebo postiženého člověka vyjádřit.

Zužuje se tak iprostor pro zneužívání

sociálního systému, který ubírá po-

třebnými lidem?

Objektivně ano. Subjektivně také, především

proto, že motivuje sociální pracovníky, aby

byli dovednější, uměli lépe komunikovat,

dokázali dobře popsat konkrétní situaci. Tedy

isituaci mezní, kdy není úplně jasné, jaké

faktické dopady nemoc nebo postižení má

azda by člověk mohl svyužitím dobře cílené

komplexní rehabilitace adalších forem po-

moci mnohem více využít svého potenciálu.

Mnoho vašich čtenářů pobírá příspěvek

napéči. Tedy peníze, které jsou určeny jen

apouze naúhradu nutných úkonů, případně

prostředků souvisejících snemocí nebo posti-

žením. Příspěvek napéči se ale – bohužel – stal

prostě dotací rodinných rozpočtů, avmnoha

případech klientům neslouží vůbec nebo jen

zmalé části. Žádný zákon ale nepostihne, jak

má být vjednotlivých případech účel takové

pomoci naplněn. Takže můžeme jen vnásled-

ných kontrolách zjistit, že příspěvek napéči

svůj účel neplní, apak zasáhnout.

Ajsme uzačátku našeho rozhovoru: Jen

sociální pracovníci vmístě mohou zjistit, že

je něco špatně, ajen ÚP může způsob výpla-

ty dávky změnit, nebo vkrajním případě do-

konce odejmout. Máme znalost konkrétních

lidí vkonkrétních situacích astátní správu

naprosto kvalifikovanou rozhodnout. Vidím

to jako dobré řešení.

Jenomže kde je motivace klienta

zlepšit svůj stav, stát se „neklientem“,

vyřadit se ze systému státní sociální

pomoci?

To je skoro historicko-politická otázka. Hlá-

sáme solidaritu mezi zdravými anemocnými,

už méně solidaritu mezi velmi potřebnými

ařekněme hraničními případy. Žádný zákon

tohle dobře neumí anemůže umět. Je to velké

téma změny společenské atmosféry. Dnes je

neformálně oceněn ten, kdo dokáže sociální

systém využít apřijít si nanějaké peníze.

Jedinec, který by dobrovolně prohlásil

– já žádnou pomoc nepotřebuji, už jsem

natom lépe, mám svých prostředků dost

–, může být cílem posměchu. Jsem proto

příznivcem řešení, které není založeno jen

napřímých peněžních dávkách, ale přede-

vším narozvinutých službách nejrůznějších

organizací. Jinak řečeno, opravdu potřeb-

ným je přece jedno, zda si službu kupují

zastátní dávky nebo ji dostávají odsubjektů

přímo financovaných zveřejných rozpočtů.

Vždy by ale měli mít možnost si samo-

statně vybrat, atím ohodnotit kvalitu po-

skytovatele. Zkrátka je to všechno mnohem

složitější amýtů kolem zajištění optimálních

forem sociální pomoci je mnoho. Včetně

různých návrhů nazákladě zahraničních

zkušeností, které se při podrobnějším zkou-

mání ukazují srovnatelně složité snámi.

Dnes totiž není problém podívat se zahrani-

ce avidět, že vcelé Evropě nakonec hledají

cesty pomoci – stejně jako my.

Mohou být výsledkem tohoto hledání

další radikální změny vsociální pomoci?

Stručně řečeno, nejvíce bude záležet nare-

álných možnostech společnosti. Anaroz-

hodnutích, komu ačemu dávat přednost.

Odpověď není jednoduchá. Sociální politika

jistě vyjadřuje nějaké civilizační hodnoty,

ale zároveň je provázena množstvím iluzí

amýtů. Sociální služba, placená služba, je

přece docela normální ekonomická aktivita.

Avní mají mít všichni poskytovatelé stejné

podmínky. Jenomže když tam proudí nějaké

dotace, už prostředí rovné není. Proto abso-

lutně souhlasím spodmínkou, aby příspěvek

napéči byl použitelný jen knákupu přesně

definované služby.

Mohlo by to vést také kvyšší úrovni

těchto služeb, klepší kvalifikaci ado-

vednostem lidí, kteří tam pracují?

VEvropě je dobře známý pojem „služba

vobecném ekonomickém zájmu“. To zna-

mená musí nabízet žádoucí produkty, musí

působit vrámci soutěže, ne pokřiveného

trhu. My ovšem máme historicky vyvinutou

síť zařízení snějakou strukturou aznovu

aznovu vidíme, jak je těžké nastolit jejich

férovou soutěž.

Kdybychom ze dne naden nasadili

natuto strukturu objektivní veřejnou

objednávku, věcně iekonomicky přesně

definovanou, systém by se zhroutil. Takže

musíme postupovat dílčími kroky. Apřitom

víc avíc pracovat sobjektivními fakty. Jen

ty porazí mýty. Například když začnete tzv.

kupecky počítat, zda je efektivnější domácí

nebo tzv. ústavní péče, kupodivu zjistíte, že

skutečné společenské náklady nadomácí

péči – včetně vyřazení domácího pečo-

vatele zpráce, zplacení jeho sociálního

azdravotního pojištění, ze společenských

kontaktů, snížení jeho vlastní spotřeby

zboží aslužeb všeho druhu–, vyjde vám, že

domácí péče je pěkně drahá záležitost. Tím

ji nezatracuji, jen připomínám, jaké má

tahle zdánlivě obyčejná záležitost spole-

čenské souvislosti.

Dnes je velmi dobře známo, že nejefek-

tivnějším modelem je sdílení péče mezi

neformálně pečujícími aprofesionálními

poskytovateli terénních aambulantních

služeb. Otěchto společenských souvislos-

tech bychom měli diskutovat mnohem víc

než ozměně místa, kam si chodíme pro

dávky. 

Kdo je

Mgr.Martin Žárský

Absolvent Střední školy sociálně-právní

vOstravě akatedry sociální práce

Filozofické fakulty UK. Krátce působil

vzařízení s péčí omentálně postižené,

odr. 1996 naMV ČR, kde se věnoval

prevenci delikvence dětí amladistvých.

Od2001 naMPSV jako ředitel odboru

sociálních služeb asociálního

začleňování, oddubna 2011 náměstek

generálního ředitele Úřadu práce České

republiky.

info

Ještě doloňska bylo zvykem, že sociální

pracovník přišel, měl seznam třiceti šesti úkonů

ajenom zaškrtnutím vyplnil, zda je klient zvládá

nebo ne. Prostě černobílé posouzení.

�