Strana 22
22
20 LET KONTA BARIÉRY
můžeš / číslo 12 - 2013
Jára Cimrman
zNové Paky
■ Osobní neštěstí přeměnil Josef Fučík vpomoc postiženým.
■ Centrum bez bariér pomáhá lidem překonávat fyzickou bezmoc.
■ Co nemá, to si nápaditý muž navozíku vymyslí apostaví.
Text: PAVEL HRABICA
Foto: JAN ŠILPOCH
B
lázen. Nadšenec. Poděs. Nezmar.
Střelec. Edison. Cimrman. Cokoli
kJosefu Fučíkovi přidáte, všech-
no naněho sedí. Před patnácti
lety, když mu bylo pětatřicet anic
nasvětě se mu nezdálo nepřekonatelného,
skočil ukamaráda při oslavě dobazénu.
Jen netušil, že kamarád bazén upustil. Že
se mu svět zhroutil, si uvědomil už týž den
vnemocnici. Nehybný, bezmocný.
Místo sebelítosti stavěl počítače
„Víte, co je zajímavé?“ říká Josef Fučík,
který měl vté době poměrně zavedenou
stavební firmu. „Jak rychle se namalém
městě rozkřikne špatná zpráva. Mně se to
přihodilo vpátek večer, vsobotu avneděli,
kdy obvykle lidé volali, že něco potřebují,
telefon ani nepípl. Najednou jsem byl ,mrtvý
muž‘,“ vzpomíná poletech.
Diagnóza – poranění páteře – nevěs-
tila nic dobrého. Tělo bylo odkrku dolů
nehybné. Místo muže plného síly aživota,
který ještě před časem nevylezl ze svého
kráčejícího bagru, najednou nehybný mrzák
nanemocničním lůžku. První diagnóza, kte-
rou manželce řekli: „Nadosmrti nehybný!“
Objekt slitování asoucitu. Ale taky bezmoc-
ný otec, manžel, hlava rodiny aživitel.
Jenže skepse aužírání mu dlouho
nevydržely. Nechal si nad postel namon-
tovat konstrukci, nakterou mu sestřičky
dávaly časopisy aknihy, aby mohl alespoň
číst. Časem leželo nasíťce nejvíc časopisů
opočítačích.
Když se podvou letech dostal zpostele
navozík, jedna zjeho prvních cest vedla
naškolení opočítačích pořádané Kon-
tem BARIÉRY. Tam také dostal svůj první
computer. Doma ho pak rozebral, akdyž ho
kamarád poprosil, jestli by mu nějaký počí-
tač nesestavil, pustil se dotoho. Objednal
součástky ajeho první výtvor, zcela funkční,
byl nasvětě.
Ležel doma naposteli nabřiše asestavo-
val kouzelné bedýnky. „Co den, to počítač.
Zarok jsem jich postavil sto padesát,“ chlubí
se. Některé znich možná ještě dnes fungují.
Je natenhle svůj zápis vživotopise patřičně
hrdý. Vydělal si navlastního asistenta, man-
želka mohla načástečný úvazek pracovat
apřinést domů také nějaké peníze. PoJose-
fově úrazu museli zrušit živnost, pomáhali
rodiče, sem tam prodali něco zrodinného
majetku nebo vybavení firmy.
Nemocnice mně, já nemocnici
Když vNové Pace zavřeli nemocnici, vekte-
ré se Josef Fučík vracel znejhoršího kživo-
tu, napadlo manžele, že tak smutný konec
si zařízení nezasluhuje. „Říkal jsem si, že si
zaslouží, abych mu vrátil kus toho, co ono
dalo mně,“ komentuje agilní muž navozíku
své amanželčino rozhodnutí zroku 2005.
To už založili občanské sdružení Život
bez bariér, které začalo dávat dohromady
podobně postižené lidi zokolí. Scházeli
se navšemožných místech, jako centrála
fungoval Fučíkovic rodinný domek (později
zastavený jako protiváha půjčky narekon-
strukci nemocnice). Ale věděli, že věčně to
takhle nepůjde.
Podařilo se jim vevýběrovém řízení
areál nemocnice koupit stím, že ho budou
postupně rekonstruovat, najdou-li se peníze.
Dnes jsou tu dvě fungující budovy – v menší
je denní stacionář, kam se sjíždějí lidé snej-
různějším postižením změsta iokolí. Před
dvěma lety se podařilo opravit azrenovovat
sousedící větší objekt naCentrum bez bariér
schráněnou dílnou achráněným bydlením,
neschází rehabilitace aosobní asistence.
Centrum jako cesta vzhůru
„Je úžasné pozorovat nalidech, kteří sem
přišli jako zcela závislí napomoci druhých,
jak podelší době začínají zvládat základní
úkony, jsou schopni se osebe postarat lépe
MALÝ BAGR je nejen pracovní nástroj
Josefa Fučíka, ale inenahraditelný
rehabilitační „přístroj“ naochablé svaly.