Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 15

15

můžeš / číslo 12 - 2013

Odmítnutí aúleva

„Já pozvu navýlet taky Ivetu, tu stou

berličkou. Nebude ti to vadit?“

„Samozřejmě, že nebude, příjemná žen-

ská, ale je ti jasné, že pak tam nemůžeš

být dokonce? Navlak až doDobřichovic

by určitě stou berlí nedošla.“

„Máš pravdu, tak jí otom setkání raději

ani nebudeme říkat.“

Většina lidí vtéto republice nemá

předsudky vůči lidem snějakým těles-

ným nedostatkem, surčitou odlišností.

Přijímáme je dobře, jsme přece Středoev-

ropané, jsme pro jejich zařazení docelku.

Hlasujeme pro to, aby děti shandicapem

chodily doškoly sostatními. Jsme achce-

me být ohleduplní. Navíc si uvědomuje-

me, že imy sami anaši blízcí se můžeme

dostat dopodobné situace. Nejsme přece

barbaři, nežijeme vestředověku!

Nemáme předsudky, ale oni ti lidé shandi-

capem ty ostatní přece jen trochu „zdržují“.

Naškolním výletě se kvůli nim všichni musí

dříve vracet nanádraží, při nastupování

avystupování jim musíme pomoci aoni

to někdy pochopitelně vycítí. Poznají, že ta

zdravá většina se kvůli nim „krotí“, asami

občas řeknou, že mají jiný program aže

večer sostatními dohospody již nepůjdou.

Většinou to přijmeme snevyslovenou

úlevou ajedeme bez nich. Vždyť oni sami

nechtěli jet navýlet. Jindy to nepřímé od-

mítnutí ivyslovíme. Dítě již odškolních let

cítí, že ti ostatní – pokud jsou hodní adobře

vychovaní – naně „berou ohledy“.

Vrodině sním soucítí jeho rodiče isou-

rozenci aněkdy na„výhody“ nemocného

ostatní ižárlí. Rodiče mu častěji pomáha-

jí, oceňují každý jeho úspěch asnaží se ho

povzbudit.

Ito nevyslovené člověk cítí. Aprotože

soucit ostatních mu není příjemný, tak si

raději sám řekne, že zůstane doma, že ho

více baví sedět upočítače než jet nachatu.

Stahuje se doústraní, stává se osamělým.

Ostatní to berou súlevou. „Sám to přece

chce“ – atak ho svými ohledy kjeho přání

ještě více izolují. Osamělost se prohlubuje,

mění vsamotářství, aniž si uvědomujeme

opravdové kořeny. Napočátku trochu

handicapovaný jedinec chtěl být druhými

opakovaně zván, ujišťován, že nikomu

nepřekáží. Pozvání proto odmítl, ostatní

to přijali súlevou. Zjeho ohledů se stal

až základní rys chování, „nepřekážet“ se

změnilo vsamotářství aosamělost. Koře-

ny si většinou neuvědomujeme. Třeba ta

izolace nepramenila zvlastního rozhod-

nutí, ale znáznaků, gest, které jsme ani

původně nechtěli udělat či vyslovit.



Autorka je socioložka,

členka rady Konta BARIÉRY.

SLOUPEK

Jiřiny ŠIKLOVÉ

Kdo je PhDr.Vladimír Binar

Český spisovatel, překladatel

avysokoškolský učitel. Nositel Ceny

Jaroslava Seiferta. Absolvent apoletech

vdisentu opět pedagog naFilozofické

fakultě Univerzity Karlovy. Autor ceněných

knih Playback, Číňanova pěna atd.

info

jen jejich peníze! Aoni si tak sami kladou

otázku – proč tu jsem, jaký smysl má můj

den, měsíc, rok. Všimněte si, jak často

mluvíme odůstojném stáří, ale máme

především namysli výši důchodů, lékařskou

péči, nejrůznější ústavy, prostě zase peníze,

akdyž je nemáte, končíte kde…? Nikdo

nemá vprogramu likvidaci samoty, nestálo

by to skoro nic, jen trochu energie ostatních,

trochu vcítění dosvěta starších.

Mám dokonce svou představu, jak

bychom mohli tento stav změnit. Třeba

renesanci české amoravské hospody. Vnaší

literatuře najdete bůhvíkolik příběhů, jak

obyčejná hospoda pomohla, jakou oázou

pospolitosti bývala. Mnozí si pamatujeme

časy, kdy právě vhospodě jste našel pomoc,

ať finanční, řemeslnickou ijinou, kdy sliby

odpiva platily víc než psané smlouvy, kdy

vaše nepřítomnost napravidelném posezení

okamžitě vzbudila pozornost – kde je, proč

nepřišel, nestalo se něco?

Akdyž kamarád chyběl déle než pár dní,

šlo se zaním. Měli jsme starost, co sním je.

Věděli jsme osobě skoro všechno, osvých

zdravotních, pracovních adalších potížích

atd. Atak jsme vlastně všichni měli jistotu,

že až bude potřeba, opuštěni nezůstane-

me. Raději snad ani nevzpomínat. Česká

hospoda zemřela! Očem by tak dnes psal

pan Hrabal? Už těžko zažijeme atmosféru,

kdy se sešli dělníci, zahrádkáři, lidé vyho-

zení zfakult, práce, holubáři, spisovatelé,

docenti, fotbalisté aj. ujednoho stolu – abez

rozdílu! Bylo očem mluvit, bylo komu si

postěžovat, bylo spousty radostí zradosti

druhých, stejně tak smutku. (…)

Nakonec trochu úvahy oprostředí, které

znám přece jenom nejlépe. Jako studenti jsme

se všedesátých aještě napočátku sedmde-

sátých let bavili, hádali adoslova neúprosně

přeli opolitice. Samozřejmě také okultuře,

knihách, představeních, prostě ovšem. (…)

Dnes sedávám vtémže bufetu – dnes

ovšem vbistru UPlatona – aco slyším?

Řeči okariérách, grantech, šikovných

místech, úspěchu, penězích, omódních

trendech atd. Nafilozofické fakultě! Tak za-

číná nejhorší samota, tak se dělí společnost

naopuštěné atomy jedinců, tak si dnešní

studenti dobrovolně připravují situace,

vekterých mohou zůstat opuštění, až to bu-

dou nejméně potřebovat. Protože nedobro-

volná samota není nic jiného než člověk bez

ceny pro ostatní!



Záznam amezititulky zj

Více na www.muzes.cz

Samota není anemusí

být jen bolestná nebo

nesnesitelná.

VLADIMÍR BINAR

po téměř roce ležení v rehabilitačním ústavu

ví o samotě své. A dokáže to vyjádřit

psaným slovem.

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ