Strana 14
14
můžeš / číslo 12 - 2013
ZAMYŠLENÍ
■ Samota může být velkým inspirátorem života.
■ Potřebujeme chvíle pro sebe, ale ijistotu kontaktu.
■ Kam se podělo angažované studenstvo?
Osamotách
dobrých izlých
Text: VLADIMÍR BINAR
Foto: JAN ŠILPOCH
L
idí, kteří koncem roku, vté už
blížící se vánoční době dnes tak
zkomercionalizované radosti, více
než kdy jindy přemýšlejí osamotě,
je jistě dost. (…)Ale vezměme to
popořádku. Samota není anemusí být jen
bolestná nebo nesnesitelná, či dokonce
tragická. Každý pojem může mít různé
obsahy. Velký francouzský myslitel J.-J.
Rousseau napsal pozoruhodnou knihu
Dumy samotářského chodce, znamenitá
zamyšlení iodpovědi nad věčnými otáz-
kami sužujícími každého člověka, knimž
však může podle něho dospět jen na„osa-
mělých procházkách“.
Obr moderní prózy Francouz Marcel
Proust se zas zmiňuje ozázračných obra-
zech, myšlenkách, jež můžeme „potkat“
zazatáčkou cesty – ale pouze když jdeme
sami! Aco Holan? Největší český básník,
který se uzavřel dosamoty, kterou nazval
Ostrov Isola, uprostřed tak frekventované
pražské Kampy. (…)
Stupně samoty
azkušenost ztěžkých let
Samota má velké množství podob istupňů.
Jiná je opuštěnost dítěte, které nemá rodiče
ani alespoň poněkud dobré rodiče – je ne-
pochybně nešťastné. Můžeme mu pomoci?
Snad ano, ale jen nezištným aopravdovým
novým vztahem. Aco opuštěnost adolescen-
ta? Je jí možná víc, než se naprvní pohled
zdá…
Veškole, vpartě, vezdánlivě silném
kolektivu se mladí lidé často cítí opuštění,
osamělí, dokonce bývají šikanovaní, vesvé
samotě nešťastní nakonec tak, že to vede
ktragickým důsledkům. Ani dospělí, zdánli-
vě silní aúspěšní, se nemusí ubránit těžkým
pocitům samoty.
Nedocenění, neustále odstrkovaní atřeba
ineoprávněně trestaní pracovníci zdánlivě
dobrých firem jsou největšími kandidáty
osamělosti aněkdy idramatických vyústění
života.
Vždyť jen ztráta zaměstnání je tvrdým
šokem aněkdy cestou dopekelných situací,
takže se jí snaží vyhnout často izacenu
vlastního ponížení anekonečných ústupků.
Co jsem si jen vyslechl takových případů
zadobu naší svobody ademokracie!
Prožil jsem vmládí dlouhé měsíce vre-
habilitačním ústavu, kdy to vypadalo, že
svou těžce pochroumanou nohu už nikdy
nerozchodím. Tam jsem poznal, jaké jsou
samoty akolik druhů jich napočítáte. Ajak
to člověka promění. Poopravdu nekoneč-
ném, téměř ročním ležení naposteli jsem
konečně mohl vstát apodívat se zokna.
Poulici šel obyčejný kluk, jen tak si
poskočil, ajá náhle pochopil: toužím přece
jen ajen potéto úplně obyčejné situaci, jít
takhle poulici, jít někam, jít kněkomu. Měl
jsem vústavu přítele Mirka, který tam strávil
také rok. Několikrát mu operovali ruku, než
mu konečně srostla amohl jí vládnout. Jeho
propuštění jsme heroicky oslavili vmístní
kantýně! Odešel usměvavě nasvobodu –
ajaký to byl pro nás šok!
Zaměsíc byl zpátky ažadonil, aby mu
vústavu dali jakoukoli práci, že „venku“
mezi lidmi nemůže žít! Cítil se mezi nimi
naprosto sám, opuštěný! Astal se tam
vústavu topičem! Trpěl naprostou ztrátou
pospolitosti té léčebny, té nenahraditelné
„mrzácké“ pospolitosti, která se mu stala
domovem. (…)
Samota neměla vhospodě místo
Dnes vidíme hodně opuštěných starších lidí.
Neříkám „seniorů“, to slovo se mi příčí, zní
úředně, pokrytecky, jsou to přece povětšině
důchodci. Přejmenováním se realita nezmění!
Nato si dnes hrajeme. Mají své byty, při troše
štěstí třeba slušnější důchod, mají schránky
plné letáků naúžasné slevy apředváděcí akce,
ale veskutečnosti jsou znich psychičtí bezdo-
movci, navíc ještě často okrádaní!
Nikdo je nepotřebuje, nikdo jim nepo-
může, nikoho nezajímají. Ostatní zajímají
Nedocenění, neustále
odstrkovaní atřeba
ineoprávněně trestaní
pracovníci zdánlivě
dobrých firem jsou
největšími kandidáty
osamělosti aněkdy
idramatických vyústění
života.