Strana 32
PÉČE O OSAMĚLÉ DĚTI
32
můžeš / číslo 10 - 2014
která našla sestru biologického otce ajejího
manžela. Po několika návštěvách si ji
vzali natrvalo, akonečně tak našla domov.
Typický příklad pěstounské rodiny, která
dítě nikdy citově nepřijme, anakonec se ho
bezohledně zbaví.
Je to fiasko?
Moderní pedagogika isociální práce právem
prosazují hledání náhradních rodičů. Letitá
zkušenost ale říká, že dispozici kvýchově
cizích dětí, nezištnou lásku, energii aněkdy
doslova oběť nenaučí žádná školení, natož
finanční pobídky. Lidí sotevřeným srdcem,
kteří se nemohou jen dívat na kruté osudy
opuštěných, týraných nebo postižených
dětí, je vkaždé společnosti konečný počet.
Nový zákon osociálně-právní ochraně
inový občanský zákoník se pokusily zaměnit
vzácnou humanitu za standardní profesi,
rozumově třeba inevysvětlitelnou lásku
za profesionální vztah, kouzlo opravdové-
ho domova za nekonečné administrativní
procedury vycházející zhrozné logiky – jen
my víme, co je pro dítě dobré, ono samo
to netuší. Svoboda je vnaší společnosti
frekventované slovo, ale stát má přece lepší
rozum než nějací pracovníci zKlokánků!
Podle toho se také rodí nejrůznější opravdu
povedené směrnice: Vkaždém Klokánku
může být jen dvacet osm dětí. Když některé
znich odejde na dlouhodobou propust-
ku nebo někde jinde čeká na definitivní
rozhodnutí soudu, nemá Fond ohrožených
dětí nárok na státní příspěvek. Ale na volné
místo nemůže být přijato dítě jiné, byl by
překročen povolený počet. Akdyž je přijato,
často na úpěnlivé prosby sociálních pracov-
níků úřadů, nedostane na ně Klokánek za
trest ani korunu.
Administrativa spojená sochranou dětí
je už taková, že pracovnice odborů sociál-
ně-právní ochrany dětí si nosí spisy domů.
Příprava podkladů pro soud nyní ujednoho
dítěte trvá šest nebo iosm hodin! Marie
Vodičková shrnuje svou zkušenost: „Pěstoun-
ských rodin akvalitních žadatelů opěs-
tounskou péči je zoufalý nedostatek, atak,
aby vústavech bylo co nejméně dětí, jsou
ponechávány votřesných podmínkách ajsou
vraceny ido rodin, kde byly týrané avážně
zanedbávané. Do rodin násilníků, alkoholiků
adrogově závislých. Dokonce itehdy, když se
děti domů vrátit nechtějí. To je zřejmě hlavní
příčina stavu, že od doby, kdy začala být
novela tvrdě prosazována, několikanásobně
vzrostl počet dětí týraných stěžkými násled-
ky na zdraví, adokonce idětí prokazatelně
utýraných. Na druhé straně jsou stovky ro-
dičů, kteří svým dětem neubližovali, nuceny
se dětí vzdát asamy je umístit do nějakého
zařízení, protože přišly obydlení. Bylo by
načase, aby se politici těmito důsledky novely
zabývali aodstranili je co nejdříve.“
Příhoda zOlomouce
Zatím málo nadějný je příběh tří sourozen-
ců. Desetiletý kluk advě mladší sestřičky.
Idealizují si biologické rodiče, přestože je
téměř nenavštěvují. Pokud snimi strávily
víkend, stěžují si na nudu (maminka jen
kouří atatínek sedí upočítače), stále se
těšily, že si je vezmou domů… Postupně se
připravovaly na přechod do pěstounských
rodin. Zdálo se, že vnovém prostředí se
jim bude líbit, ale najednou nastal zlom –
žádnou novou rodinu nechtějí, jejich vlastní
otec nové rodiče zmlátí… Biologičtí rodiče
nejsou schopni rodinu zabezpečit, ale
stále opakují: Nikomu je nedáme. Rodiny
připravené děti přijmout do pěstounské
péče nakonec ustoupily. Takže zatím zbývá
ještě Klokánek, ale hrozí reálné přeložení
do dětského domova, ovšem to je vtomto
případě pravděpodobná cesta do diagnos-
tického ústavu populárně zvaného pasťák.
Tedy další příklad iluze, že pečlivá příprava
na pěstounství – jako vtomto případě – je
zárukou úspěchu. Do těchto osudů vstupuje
tolik různorodých vlivů anečekaných změn,
že nejlepší je opatrně našlapovat. Ale záko-
nodárce preferuje rázné kroky.
Příběhy dětí, které nemají oporu ve
vlastních rodinách, by mohly být idojem-
né, kdyby nešlo okřehké dušičky, pořádně
pošramocené už vnízkém věku ana celý
život poznamenané. Paní Dobroslava
Krickelová zJablonce nad Nisou se jako
pěstounka postarala ovíce než 20 dětí,
některé provedla vysokou školou, jiní jí –
babičce – přivážejí ukázat své potomky.
Tato žena tedy má co říci: „Mně se součas-
ný zákon nelíbí. Znovu aznovu nutit děti,
aby si kněkomu vytvořily citový vztah…
Jací lidé znich vyrostou?“
Ano, sice vyrostou, ale nikdy nezapome-
nou. Anepochopí jednak zradu vlastních
rodičů, jednak systém, který je vyhání zma-
lých přátelských neziskovek zpět do ústavů
nebo do stále nových anových náhradních
rodin, apřitom si říká, že je moderní, pokro-
kový, adokonce prospěšný.
Děkujeme za spolupráci Karin Sobotkové,
Margaretě Johnové aŠárce Kupčákové
zFondu ohrožených dětí.
�
NAŠI MALÍ
SPOLUOBČANÉ.
Nebo předměty
našich
experimentů?
V KLOKÁNKU JE DOBŘE,
ale nepošlou mě zase někam jinam?
TYTO DĚTI UŽ VĚDÍ,
že svět jim zatím nepřeje. Zatím...