Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 22

22

PŘÍBĚH KONTA BARIÉRY

22

můžeš / číslo 10 - 2014

Text: LUCIE SEDLÁČKOVÁ PŮLPÁNOVÁ

Foto: JAN ŠILPOCH

N

arodila jsem se jako neslyšící.

Pocházím zPrahy stejně jako celá

moje rodina. To bylo štěstí, protože

když mi byly dva roky amaminka

zjistila, že se neotáčím na zavolání,

aže tedy budu mít problémy se sluchem,

nemuseli jsme se nikam stěhovat. VPraze

jsou hned tři školy pro neslyšící děti, tenkrát

byly rozdělené podle stupně postižení: jed-

na byla pro děti se zbytky sluchu, druhá pro

nedoslýchavé atřetí pro neslyšící děti. Nej-

dříve jsem chodila do té pro zbytky sluchu.

Moje babička si ale brzy všimla, že tam

výuka probíhá vdost redukované osnově –

na rozdíl od školy pro nedoslýchavé. Učení

mi ale docela šlo, abyla tedy škoda oto

přijít. Atak babička zabojovala. Dodnes

jsem jí za to vděčná. Nebylo pro mě sice

jednoduché všechno odezírat, tenkrát se

nesmělo všude ukazovat (používat český

znakový jazyk – pozn. redakce). Učitelé na

nás hlavně mluvili, ato není pro neslyšící

zrovna jednoduché, chce to hodně cviku. Ve

škole pro nedoslýchavé, která dodnes sídlí

vJečné ulici, jsem ale byla spokojená aměla

jsem ivýborné kamarády, se kterými se

dodnes setkáváme. Říkáme si Ječňáci.

Cesta studiem

Po základní škole jsem dlouho zvažovala,

zda jít na gymnázium sídlící ve stejné budově

vJečné ulici nebo na Střední zdravotnickou

školu, obor zubní technik, dříve vBerouně

(dnes vRadlicích). Nakonec jsem se rozhodla

pro zdravotní školu, měla jsem chuť na jiné

prostředí atak trochu jsem si tenkrát před-

stavovala, že budu ošetřovatelkou. Střední

zdravotnická škola mi dala nové pohledy,

paní učitelka, která vyučovala český jazyk,

uměla ukazovat sama, atak tlumočníka

nepotřebovala. Museli jsme také hodně

psát. Jsem jí vděčná, zvykla jsem si, že psaná

forma je nejspolehlivější komunikace. Český

jazyk nás vyučovala hodně do hloubky, což

se mi později hodilo, když jsem se hlásila na

vysokou školu.

Vroce 2000 jsem se dostala na Filozo-

fickou fakultu, obor čeština vkomunikaci

neslyšících. Naučila jsem se tu hledět na

český znakový jazyk jako na cizí jazyk, také

srovnávat jazyky apracovat snimi. Hodně

mě to bavilo asvým způsobem to dělám

dodnes. Poznala jsem také, že na komunitu

neslyšících se dá dívat jako na kulturní men-

šinu – ato mi zase trochu zvedlo hrdost.

Během celého bakalářského imagister-

ského studia byl přítomen tlumočník, atak

nebyl problém „odposlouchat“ přednášky

asemináře. Větší problém jsem ale měla

spsaním seminárních adiplomových prací.

Nejtěžší pro mě bylo vyhledat tu správnou

literaturu, umět dobře citovat adodržet

odborný tón práce. Slyšící studenti přece jen

trochu lépe vychytávali informace. Nezbylo

než si jednoho znich vybrat apožádat jej

opomoc. Vroce 2004 vlednu jsem absol-

■ Lucie se narodila jako neslyšící.

■ Vystudovala vysokou školu a pracuje jako překladatelka.

■ Vychovává už čtyři děti.

Dělání

dělá člověka

apředevším hrdost na sebe samu. Naučila

jsem se nestydět za to, že neslyším, avěřit

vto, že se dokážu prosadit.

Vyučovalo se zde pro mě novou meto-

dou – bilingválně. Vedle učitele stál vždy

tlumočník, všude se ukazovalo. Ovšem naše

ČTYŘI DĚTI,

které Lucie

Sedláčková

Půlpánová

vychovává,

mamince

na oplátku

pomáhají

s jejím

handicapem.

VELKÁ RODINA

žije v bytovce na

vesnici. Sní však

o malém domku

se zahradou.