Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 15

15

můžeš / číslo 10 - 2014

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

Přispívat

lze jednoduše

Zvykli jsme si dávat peníze na sbírky

aděláme to. Nejsem výjimkou, raději

však posílám peníze přes banku, tedy

na konto nějaké dobročinné organizace,

protože na ulici nerada vytahuji peně-

ženku. Dávat peníze na sbírku na ulici

mi připadá trochu jako dávat peníze

žebrajícímu. To sice taky dávám, ale

spocitem jakési viny, že já na to mám

amohu dát, aten druhý musí žebrat.

Musí? Nevím, ale demonstrovaná bída

žebráků mne provokuje. Špinavé šaty

asešlapané boty považuji trochu za

jejich kostým anevzbuzuje to ve mně

soucit. Považuji to trochu za kostým těch

žebrajících, anavíc jsem asi taky ovliv-

něna Brechtovou Žebráckou operou. Vté

ivpozdější Havlově nové variantě téhož

námětu se vzájemně střetávají žebráci

azloději avrahové atrochu spolu válčí

oprostor, ve kterém budou „operovat“,

tedy přepadat lidi nebo žebrat.

Jediné, komu dávám docela ráda pe-

níze přímo, jsou školní děti skasičkou,

pečlivě zalepenou. Dávám jim peníze,

protože si říkám, že tyto děti se tím samy

učí dobročinnosti azískávají povědomí

otom, že méně šťastným lidem se má

pomáhat. Také si vzpomínám na své

vlastní dětství, kdy jsem se obracela na

maminku nebo tatínka, aby mi dali

peníze ajá sama jsem je mohla dát do

čepice žebrajícího nebo na misku flašine-

táře. Současně jsem ale věděla od rodičů,

že oni sami dávají peníze „přes poštu“

na Ligu proti tuberkulóze adalší jiné

dobročinné organizace.

Řada lidí se ale domnívá, že by se veřejné

sbírky neměly konat, protože těm potřeb-

ným by měl dávat finanční prostředky

stát, který je získává znašich daní. Sou-

hlasím, stát to taky dává, ale vše, co dělá

stát, je složité, musí se oto žádat, pečlivě

to vyúčtovat, evidovat amnozí ztěch,

kteří něco organizují pro druhé, ktomu

nemají tyto organizační schopnosti. Ti

nejschopnější znich pak vyčerpají svoji

energii na psaní projektů, vyplňování

žádostí, na jakési státem evidované

„žebrání“. Atak je jednodušší ty peníze

prostě na veřejnou sbírku poslat rovnou.

Vlednu je to zvláště složité, protože

současně předplácím řadu časopisů, atak

budu mít větší vydání. Až na to mít nebu-

du, nebudu peníze dávat. Dokud si tento

„luxus“ mohu dovolit, darování peněz na

veřejné sbírky sama sobě dopřeji.



Autorka je socioložka,

členka rady Konta Bariéry.

SLOUPEK

Jiřiny ŠIKLOVÉ

Text: RADEK MUSÍLEK

Foto: JAN ŠILPOCH

K

dyž někdo dělá věci dobře, není

ostudou následovat jeho vzor. Přiučit

se, inspirovat, ateprve časem třeba

vyrazit po vlastní originální cestě.

Platí to ipro český neziskový sektor,

který před pětadvaceti lety začínal prakticky

od nuly. Zahraniční zkušenosti jsou cennou

akvizicí. Přinejmenším pro srovnání, jak

na tom jsme akudy se ubírají trendy. Není

pochyb otom, že inspirativní zemí může být

Velká Británie. Zkušenosti stamním idomá-

cím prostředím má Kamila Biddle, majitelka

marketingové aPR agentury Biddle Agency.

Dá se říci, že Kamila žije napůl vČeské

republice anapůl ve Spojeném království,

odkud pochází její manžel. Vzhledem ke své

profesi dokáže porovnat, jaký je přístup kcha-

ritě unás ajaký na ostrovech: „Britové berou

dobročinnost daleko samozřejměji apřiro-

zeněji. Velkou tradici unich má komunitní

život. Pořádají dobročinné akce, které jsou

zábavou pro celou rodinu ajejich výtěžek pak

podpoří něco bohulibého. Každý přiloží ruku

kdílu. Včeském prostředí tuhle pospolitost

hodně poškodily roky totality. Vkurzu je tu

individua lismus avlastní prospěch. Zájem

odruhé lidi či veřejné blaho je vnímán při-

■ Dobročinnost má ve Velké Británii delší tradici.

■ Osobnosti veřejného života by se měly k charitě hlásit.

■ Rozvíjejme komunitní život, kde si lidé pomáhají.

Chybějí

nám vzory

nejmenším jako podivínství. Britové přitom

nemají problém uspořádat společně benefiční

akce na podporu člověka ze středu své komu-

nity nebo opravu chodníku, když to vesnice

potřebuje,“ vysvětluje Kamila Biddle.

Nežijeme si špatně

Nabízí se argument, že Velká Británie je

mnohem bohatší stát. Tamní obyvatelé si tak

mohou dovolit velkorysost. Podle Kamily

Biddle je to však náš omyl. „Kdo říká, že prů-

měrný obyvatel Spojeného království se má

lépe než průměrný Čech? Často se mi zdá,

že vbritské společnosti jsou daleko větší

sociální rozdíly. Češi si většinou nežijí vůbec

špatně, ikdyž si často myslí pravý opak.

Určitě by je nezruinovalo větší zapojení do

dobročinnosti. Nehledě na to, že pomáhat

můžete ijako dobrovolník, což každého stojí

jenom vlastní čas, žádné peníze.“ Nelze říct,

že by Češi neměli srdce, vždyť při živel-

ních katastrofách nebo velkých beneficích

se vyberou miliony. Vzedmutá solidarita

však dlouho nevydrží. Těch, kdo pomáhají

dlouhodobě, je stále málo. „Britové mají

podle mého názoru charitu víc pod kůží. Je

to součást jejich tradic, které vycházejí zpo-

někud odlišné kulturní zkušenosti. Myslím,

že vtom jistou míru hraje iprotestantismus

amonarchie,“ uvažuje Kamila Biddle.

KAMILA BIDDLE JE OPTIMISTKA,

která chce věřit v rozvoj

společenské odpovědnosti.

�