Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 25

25
můžeš / číslo 10 - 2014
Konto Bariéry připravuje . aukční salon výtvarníků.
Aukce proběhne v. prosince  vpražském Veletržním paláci
avýtěžek půjde napodporu vzdělávání studentů se zdravotním postižením.
Katalog starších uměleckých děl, která lze ještě koupit, nawww.kontobariery.cz
ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ
Se čtyřmi dětmi se v dvoupokojovém bytě
malovat olejem moc nedalo, věnovala
jsem se tedy po nocích paličkování.
kvadrienále uměleckých řemesel vErfurtu.
Práce stextilem byla svým způsobem také
praktická, protože když se nám do dvoupo-
kojového bytu narodily čtyři děti, malovat
olejem se vtak malém bytě nedalo, kdežto
paličkovat po večerech anocích krajky atkát
goblény celkem ano.
Vaše malby jsou hodně abstraktní.
Povíte mi, jak vznikají? Víte už předem,
co budete malovat, nebo jde ospontán-
nost?
To se těžko popisuje. Prvotní umne je
většinou jakési puzení, emoce. Malování
je pro mě svým způsobem únik. Mohu se
oddat barvám atvarům. Když mám ale slovy
popisovat, proč zrovna dělám to, co dělám,
zaseknu se. Jakmile otom příliš přemýšlím,
tak už to najednou ztratí ten náboj.
Tvoříte hlavně pro sebe, nebo se daří
iprodávat?
Nakonec to dopadá tak, že tvořím hlavně
pro sebe, ale tu atam se najdou ikupci, kteří
jsou ochotni do mých věcí investovat. Mám
pak pocit, že to není tak úplně zbytečný ko-
níček. (směje se) Ale upřímně řečeno, uživit
se tím nedá. Dělá mi ale radost, že hodně
lidí dokáže moje obrazy vnímat. Proto také
ráda dávám svá díla na Konto Bariéry, kde
se daří řadu znich prodat. Vlastně se proda-
la většina, což mi dělá ohromnou radost.
Jak jste se oAukčním salonu Konta
Bariéry dozvěděla?
První inspirací pro mě byl příběh herce
Jana Potměšila. Hluboce se skláním před
každým, kdo se spostižením dokáže poprat.
Účastním se od roku 1998 aráda na salon
vždy přijdu. Ostatně je to jeden zposled-
ních velkých salonů, kde se můžete potkat
isvelkými mistry.
Zpět ale kvašemu dílu. Říkáte, že ob-
razy nijak neplánujete, anerada onich
mluvíte. Možná se ale mohu zeptat
jinak. Vážou se kvašim obrazům nějaké
příběhy?
Ano, spousta. Vtipný je třeba příběh ksérii
pláten Hlava. Nemám totiž ráda mechanické
zvuky, třeba sekačku apodobně. Vpátek
13. září vroce 1996 jsem seděla vateliéru
avenku někdo sekal trávu takovou tou
nepříjemnou ruční sekačkou. Atak jsem na-
malovala, jak se mi to zavrtává do hlavy, ten
nepříjemný zvuk. Dokonce jsem pak byla
naštvaná, když si sekáč udělal na chvilku
přestávku, protože jsem ten protivný zvuk
najednou potřebovala, abych mohla ten
„závrt“ dál malovat. (směje se) Protože to ale
bylo skutečně protivné, vznikla čtyři plátna.
Dají se vystavovat, ale žít se snimi nedá.
(směje se)
Jeden znejsilnějších příběhů, zároveň
nejsmutnější, se váže kobrazu Osudný
vrchol. Manželův bratr Viktor byl geofyzik
ačasto létal vrtulníkem za geofyzikálním
výzkumem. Třicátého září 1997 letěli api-
lot se zřejmě vmlze příliš spolehl na pří-
stroje. Narazili do vrcholku Kozích hřbetů
atři muži byli na místě mrtví. Zpráva oté
havárii se dá dodnes vyhledat na internetu.
Pro mě to byl strašlivý zážitek, Viktora jsem
znala dlouho před tím, než jsem poznala
svého manžela, protože byl vdětství mým
spolužákem ve výtvarném kroužku. Šla
jsem do ateliéru, někdy zjara 1998, chtěla
jsem malovat něco úplně jiného.
Anajednou maluji tenhle jehlan, jako
bych to ani nebyla já, jako vnějakém
tranzu. Akdyž jsem to domalovala, tak na
to koukám apřesně taková modř byla na
té helikoptéře. Namalovala jsem vlastně
ten okamžik, kdy narazili azměnili se na
něco jiného. Pamatuji si, že jsem se šíleně
rozbrečela ašla jsem říct rodině, ať se na
to jdou podívat. Mělo to takový náboj, že
ten příběh vtom viděli všichni. Namalovala
jsem pak několik dalších obrazů, které mi
pomohly se stím alespoň částečně vyrov-
nat.
Asi jsem vás přivedl ke vzpomínkám na
nepříjemné věci, ale určitě máte ispous-
tu obrazů, které vznikaly na základě
pozitivních emocí.
Rozhodně, snažím se oto. (směje se) Sna-
žím se malovat hlavně vdobě, kdy mám
dobrou náladu, prima pocit. Aby zmal-
by vyzařovala pozitivní energie adobrá
nálada. Protože pak se snadněji hledají
duše, které se na obraz naladí. Život se
ale skládá ize smutných událostí aněkdy
si člověk neporučí. Někdy ze sebe musím
dostat itu smutnou událost. Malování mi
ktomu moc pomáhá.
Delší verze rozhovoru na www.muzes.cz
Kdo je Jitka Štenclová
Narodila se v roce  v Opavě. Akademická
malířka a kreslířka, známá svou prací
s textilem. Absolventka Vysoké školy
uměleckoprůmyslové v Praze, držitelka
několika uměleckých ocenění. Vystavuje
doma i v zahraničí, její práce jsou přítomny
v několika zahraničních sbírkách, včetně
Belgického královského muzea nebo Power
House v Sydney.
Žije a pracuje v Praze, se svým manželem
Cyrilem Höschlem vychovala čtyři děti, má
sedm vnoučat.
www.jitkastenclova.com
info
RED LIGHT,
olej na
lepence,
2006
Můžeš