Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 37

můžeš / číslo 10 - 2013

37

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

stanic, sdigitalizací? Avneposlední

řadě: co vám vtelevizi po šedesáti letech

její existence chybí?

Soutěžit může každý

Všechny příspěvky vstupují do soutěže –

nejlepší vybere porota složená ze zástup-

ců projektu SENSEN aČeské televize.

Aceny? Opravdu stojí za to. Například

iPad, komentovaná návštěva studií na

Kavčích horách, DVD spůvodními uni-

kátními pořady České televize, zajímavé

publikace zEdice ČT.

Nezažili jste tedy ivy něco, očem bys-

te chtěli napsat? Nechcete ivy vNárodní

kronice „uložit svou paměť“?

Posílejte osobní, jednoduše popsané

příběhy, jejichž síla není ve vytříbeném

stylu, ale vzajímavosti zážitku. Možná

vás budou inspirovat vzpomínky apří-

běhy našich osobností, které budeme

uveřejňovat na webu SENSEN, ktématu

televize nám poslali mimo soutěž svou

vzpomínku např. Josef Klíma, Tereza

Brdečková, Jaromír Štětina či Zdeněk

Svěrák.

Své příspěvky můžete posílat mai-

lem, poštou na adresu redakce Můžeš či

můžete vložit své příspěvky do kroniky

přímo na webu www.sensen.cz.



■ Nová soutěž Národní kroniky.

■ Zavzpomínejte na počátky televize unás.

■ Projekt SENSEN stojí ovaše vzpomínky.

60. výročí pravidelného vysílání

Proč právě teď připomíná Národní kronika

téma televize? Vtomto roce je to totiž prá-

vě 60 let, kdy bylo unás zahájeno pravi-

delné televizní vysílání. Národní kronika,

kterou vytváří Konto BARIÉRY / SENSEN

– Senzační senioři společně sNárodním

muzeem, vyhlašuje ve spolupráci sČeskou

televizí při této příležitosti soutěž onej-

zajímavější příspěvky na námět Jak jsme

potkali televizi.

Vzpomínáte na svou první televizi, na

takřka obřadné společné večerní sledová-

ní se sousedy, na první přímé přenosy (ty

byly samozřejmě především ze sportovních

klání)? Aco teprve na první „barvu“? Vzpo-

mínáte na často rázovité postavičky azlaté

ruce opravářů – mnohdy „jen“ šikovných

kamarádů či sousedů? Zasáhl někdy život

na obrazovce do toho vašeho skutečného?

Témat je mnoho anejen zpočátků televiz-

ního vysílání. Uvítáme ipříspěvky třeba na

téma můj současný nejoblíbenější pořad,

kdy mi bylo uobrazovky nejlépe či nejhů-

ře, nejpamátnější osobnosti obrazovky.

Připomeňte si velké herecké výkony, nejlepší

seriály, úspěšné aneúspěšné rady zReceptá-

ře… Jaká byla role televize vosudových

letech 1968 či 1989? Máte nějaké zážitky

spojené spříchodem prvních zahraničních

Text: ZDENĚK PROCHÁZKA

Foto: ARCHIV ČT

Z

a mého raného dětství jsme ne-

měli televizi my ani nikdo zlidí,

které jsem znala. Nikdo po ní ani

netoužil. Byla snem stejných ob-

čanů, kteří si přáli třeba spartaka

– aoboje byly věci, jimiž tehdejší praž-

ská kulturní inteligence pohrdala. Tak

vzpomíná na svá první setkání stelevizí

prozaička, esejistka anovinářka Tereza

Brdečková.

„Pak to šlo ale rychle: Asi vroce 1964

nebo 1965 už byla jedna televize na Zám-

ku spisovatelů vDobříši. Literáti tam kaž-

dý večer vklubovně zasedli asi vdeseti

řadách ahleděli na cokoliv. Vprvní řadě

seděl profesor V. V. Štech, jemuž jako nes-

torovi bylo dovoleno vysílání komentovat,

jinak se muselo mlčet! Tehdy mi bylo

tak sedm osm let. Zarazila mne jednak

mluva herců, hlasatelů avůbec všech,

kdo se vtelevizi objevili. Používali slovník

adikci, která byla vmém okolí stejně

vzácná jako televize aspartak. Později

jsem pochopila, že šlo způsob řeči členů

strany (tedy KSČ), kteří se navzájem znali

zrůzných akcí.

Dále mne zarazila atmosféra spik-

lenectví: mezi diváky atelevizí rychle

vyrostlo pouto poté, co se začal vysílat

seriál Tři chlapi vchalupě. Jít se na něj

dívat znamenalo totéž jako jít telefonovat

třeba tetě do Kanady: velké dobrodružství

atěšení se na příště. Většina pořadů byla

ale neuvěřitelně nudná, mohli jste si při

nich ukousnout nohu.

Kolem roku 1966 se všechno začalo

obracet lepšímu. Rodiče ale zůstávali

bez televize. Tehdy jsem zažila televizní

přelom na vlastní kůži: jezdila jsem na

víkendy se spřátelenou rodinou do čer-

stvě zakoupeného domu vSudetech. To

se tehdy dalo několik rodin dohromady

akoupily ten dům společně – často nás

tam bývalo třeba dvacet, dětí idospě-

lých. Byla to samota avkaždý večer jsme

hráli společenské hry: na filmy, šarády,

monopoly. Dospělí pili víno akouřili apři-

tom si vykládali amy jsme hráli snimi,

smáli se snimi, byli rovnocenní abyli

jsme prostě všichni spolu. Někdy po roce

1968 tam vtom domě koupili televizi.

Apak už nikdy nikdo nic nehrál avšichni

koukali na Ein Kessel Buntes. Dodnes na

to vzpomínáme anechápeme, proč jsme

to nevypnuli.“

SENSEN

VZPOMÍNKY NA PRVNÍ KRŮČKY Československé televize apravidelného televizního vysílání unás

se pomalu vytrácejí. Pomůžete je uchovat pro budoucnost?

Jak jsme potkali televizi