Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 27

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

můžeš / číslo 10 - 2013

27

brát život tak, jak ho před překážky postavil.

Hodně mu pomohlo, když se po pobytech

vrehabilitačním ústavu alázních znovu

vracel do školy. Najednou musel řešit, jak

se dostane do školy, jestli se lze na vozíku

vůbec po škole pohybovat, jak to bude sbyd-

lením na kolejích.

„Měl jsem jednak velké štěstí, že tehdejší

prorektorka byla velmi vstřícná. Ataky jsem

zjistil, když jsem poprvé přišel do Paraplete

avůbec mezi vozíčkáře, že už mají své cesty

azpůsoby, jak problémy řešit. Co zjistit, kam

zavolat, co vyřídit.“

SKontem BARIÉRY ke státnicím

„Dostal jsem také tip na Konto BARIÉRY, už

si po těch letech nevzpomínám, jestli jsem

potřeboval příspěvek na nějakou pomůcku

nebo stavební úpravy na kolejích, to by asi

lépe dohledali varchivech oni.“

Pak se na BARIÉRY obrátil znovu, po-

třeboval vyplnit finanční propad, protože

už nemohl počítat sbrigádami, kterými

financoval své studium, bydlení isportovní

aktivity. „To mi pomohlo, nechtěl jsem být

tolik závislý na rodičích.“

Kvysoké ekonomické přidal ještě práva.

Ikdyž zprvu neměl během studia nijak přesně

svět vozíčkářů je zbaven tohoto výběru. Je

to široký záběr názorů ispolečnosti, dalo by

se říci – od bezdomovce po miliardáře. To

vás zase naučí vycházet slidmi, jednat.“

Akcím audálostem, které nejrůznější or-

ganizace pro vozíčkáře připravují, se určitě

nevyhýbá. Dává však přednost aktivitám se

„starými“ kamarády, když si může vybrat,

raději jede na vodu slidmi, se kterými na ni

jezdil jako zdravý.

„Je ale taky užitečné, když se lidé promí-

chají. Mám rád akce, kdy se na kola vydají jak

vozíčkáři, tak jejich partnerky aděti. Muž se

zranil, skončil na vozíku, několik let nikde spo-

lečně nebyli. Vidíte, že řada lidí žila po úrazu

jen ve svém světě, neuměli si představit, že

normální život tím neskončil. Takhle vidí, že

ipřes omezení lze trávit čas společně.“

Luděk Carbol vtom vidí ještě jedno

veliké plus. Nemusí svým dětem vysvětlovat

azdůrazňovat, aby na sebe dávaly pozor.

„Buď jedeme všichni, nebo je na akci vezme

jen Lenka. Aděti dobře vnímají, jak se řada

zvozíčkářů na vozík dostala, nemusím jim

zdůrazňovat, že jezdit rychle na motorce je

nebezpečné apodobně. Je to lepší než pořád

vztyčený prst.“



Nebyl jsem žádný

vzorový student se

samými jedničkami

vindexu. Soustředil

jsem se na předměty,

okterých jsem věděl,

že jsou pro mě důležité.

S ŽIVOTNÍ PARTNERKOU

Lenkou se Luděk Carbol seznámil

během svých prvních vozíčkářských

sportovních aktivit.

specifikovanou svoji budoucnost, sám říká,

že rozhodně nešel cílevědomě za nějakým

konkrétním cílem, dnes je rád, že obě vysoké

školy absolvoval. Spřáteli působí jako odborní

znalci voboru ekonomie při soudních sporech

či fúzích společností apodobných důležitých

záležitostech. „Když se někdo hádá, že ho

společník či obchodní partner poškodil, je na

nás, abychom soudům sdělili, jaká je hodnota

takové škody – například.“

Luděk Carbol přiznává, že Mirka Dušína

vněm určitě hledat nemáme. „Nebyl jsem

žádný vzorový student se samými jednička-

mi vindexu. Soustředil jsem se na před-

měty, okterých jsem věděl, že jsou pro mě

důležité.

Život mě baví, běhání mi schází

Když se ho dnes zeptáte, jestli ho baví

práce, která před patnácti lety asi určitě

nebyla vzorném úhlu jeho hledáčku, tak

bez váhání odpoví kladně. Baví ho iživot,

který bere takový, jaký je. Ví, že vozík už

bude jeho celoživotním průvodcem, vědí to

ijeho sedmiletý syn adesetiletá dcera, které

vychovává spartnerkou Lenkou pracující

vParapleti (kde se ale neseznámili, jak by se

na příběh vozíčkáře slušelo apatřilo).

„Jen vprvních letech se mě děti ptaly,

kdy už začnu chodit, ale protože mě znají

jen na vozíku, přestaly to brzy řešit. Jejich

kamarádi aspolužáci mě znají, zpočátku se

taky ptali, chtěli si třeba zkusit, jaké to na

vozíku je, ale dnes už se tím nezabývají.“

Jediný expresivní výraz od něho uslyšíte,

když mu položíte otázku, sčím se nesmířil.

„Vadí mi, že už nemohu sportovat, jak jsem

sportoval dřív. Jezdím na monoski, na hand-

biku, ale sběháním je konec.“

Příklad lepší než vztyčený prst

Snaží se, aby se jeho život neubíral jen

cestami vkomunitách podobně postižených.

„Na začátku vás to mezi vozíčkáře zavede,

pomohou vám, naučí vás vnímat svět svýma

očima. Taky zjistíte, že zatímco do úrazu jste

si mohli své přátele akamarády vybírat po-

dle názorů, životního stylu, profese, studia,